4

4

Pane Špitte, máte úplně pravdu. Ale tehdy mi bylo 16 roků a o zlatém řezu a třetinkové komposici jsem asi ještě vůbec nic nevěděla. To až později jsem něco pochytila od tatínka a z knih o fotografování. Možná bych ten záběr udělala jinak, ale byla jsem ráda že jsem zachytila tu weekendovou cestu a že mám alespoň takto své sourozence ještě stále při sobě.

Vždycky do mena fotografie píši i rok fotografování. Toto jsem fotografovala v roce 1928 jako malá nastávající slečna. Já už jsem to říkala u jiného svého snímku že už nejsem nejmladší a že ta moje podobizna je z mých dívčích let, ještě za svobodna. Ale asi bude lepší dát sem moji současnou podobiznu ale to se mne už asi leknete.

Vetšinu z těch lidí jsem znala, některé i dobře. Byli to všickni dobří Češi, ale stejně je lidská zloba a závist přiváděly k nekonečným výslechům a dokazování co dělali a co si mysleli za války. Myslím že až na jednoho z nich už nikdo není živ.

Já vám všem moc a moc děkuji. A hlavně jsem ráda, že se to líbí i mladým lidem. A pane Ostravo, ten snímek jsem fotila já před skoro už šedesáti léty. Ani jeden z mých dědečků tehdy již nebyl živ. Ale před pár dny mi vnuk některé mé staré fotografie nějak přefotil v práci. To já nevím přesně jak se to dělá. Oni tam na to mají nějaké zařízení.

Na stará kolena se ze mne stala žačka první třídy obecné školy a jsem jako v Jiříkově vidění. Mám moc hodného vnuka a ten přivezl počítač a zapojil mi do něho i telefon abych si mohla sama posílat fotočky a dívat se na ně. A hned mě začal učit tu bedýnku obsluhovat a že je to lepší nežli televizor. Už si umím snímky zmenšit a dělat z nich výřezy. A když se mi něco pokazí, tak to můžu ještě spravit. Je to lepší než v tatínkově temné komoře, tam jsem jako malá nesměla na nic šahat a skoro tam nebylo vidět. Tady si můžu všechno udělat sama a svým tempem. A ještě mi udělal s tou "myší" takovou úpravu, že se s ní dostanu všude ikdyž se mi ruka již trochu třese. Ale klávesy mě moc učit nemusel, psáti na psacím stroji jsem musela umět již jako svobodná. Mám teď krásnou zábavu a není mi dlouhá chvíle. Až bude hezký sluníčko a suchý povětří, zkusím ještě udělat nejaké nové fotočky, ale asi až na jaře, dá-li Pán Bůh zdraví. A ještě jsem se Vás chtěla zeptat. Pane Ivodo, Vaše meno Ovi je dosti neobvyklé a Vaše příjmení zní jako japonsky. Je to opravdu Vaše správné meno? Nepřezdívají Vám tak? Nezlobte se že jsem se zeptala, ale já jsem už taková babka zvědavá.

Pane Ivodo, za tu červenou fotočku se omlouvám. Ještě to tak všecko neumím.
A na ten den si pořád ještě vzpomínám. Bylo to v létě, v neděli odpoledne. Tou cestou jsme jezdívaly na jízdním kole na počtu a vždycky při návratu byla za zatáčkou krásně vidět kostelní věž. Tak mi přišlo na mysl, že bych si to mohla vyfotit pro upomínku a vzala jsem si ssebou fotoaparát i se stativem. Jela jsem jako s hráběmi na otavu a sousedky se divily, co vezu. A když jsem přijela před tu zatáčku a chystala se pořídit snímek, paní Jakoubková při cestě se otočila, aby jí nebylo vidět do tváře. Je to zvláštní, ještě po tolika letech si ji přesně pamatuji. Byla to babička Jakoubková, která přibyla na vejminek ke své dceři. A šla tam s vnučkou, už si nevzpomenu na její meno, ale bylo krátké, možná Evička nebo Hanička nebo tak. Kdoví zda je dosud živa.

No, já už jsem vlastně prababička, a toto je stará fotografie z mých dívčích let. Nechtěla jsem tady vypadat jako stará babka. Stačí, když se na sebe dívám do zrcadla. Ale uteklo to všechno jako voda.

Dělal mi to vnuk, nějak to ofotil v práci z mého starého snímku a přinesl mi to na disketě. Takže asi je to ta sepie počítačová. Ale nevím přesně, co to je.