Připadá mi to podobné, jako když v jedné povídce, kterou cituje Bergier v Jitru kouzelníků, nějaký mnich celý život schraňuje, obkresluje a iluminuje jakýsi list, který získal od božího posla a netuší, že je to schéma tištěného spoje. Díky němu však zůstává zachováno. Zde se jedná o pěkný příspěvek k problému minimálních ploch.
Návod k použití, jež jsme našel v sekci Poznámky a vzkazy, obsahuje neobvyklou kombinaci dvojtečky a závorky. Podotýkám, a je to pouze typografické zjištění, jež si neklade nároky na celkovu systematizaci nebo obecnou koncepci, že mezi oběma znaky je dosti silný kontrast.
Když člověk vidí titulek Pavučina, tak předpokládá, že na fotce budou zachyceni nějací známí politici přebírají neznámé obálky od exponentů Camory, ruští generálové pijící vodku v Pentagonu a nebo James Bond pronikající k řídícím jednotkám vesmírného hardwaru nějakého obzvlášť zvráceného padoucha a ona je tam pavučina.
Mně se ta fotka líbí: mám rád les. Když jsem v lese, mívám často velmi silné pocity. Někdy se je pokouším nějak tlumočit fotografií. Dopadá to dost špatně. Toto je mnohem lepší i když sám bych si přál ještě mnohem víc.Nesromnost nás vyhání z ráje spokojenosti.
Nudné to je, to je pravda, jako život, jako Vesmír, jako Věčnost a tak vůbec, nebo slyšel někdy někdo Boha vykládat anekdoty?
S odstíny zelené je to v přírodě těžké, ta tlachalka nemá moc umělecké sklony, ale ta zářící žluť oltářních svic je znamenitá. Kdyby nebylo několika vzácných příkladů. Klimta v to počítaje, byl bych asi už přesvědčen, že kouzlo lesa netkví v jeho vzhledu. Tady se už trochu povedlo zachytit nezachytitelný dojem slunce vstoupivšiho do lesa (nikoliv pouze světla).
A na tu encyklickou výzvu v komentářích přemýšlím, co lze řešit fotografií. Možná problém čtyř barev, ale asi by těch fotografií muselo být víc. Kdyby jich mohlo být nekonečně mnoho, možná by mohli řešit i hypotézu kontinua.
Ale máš pravdu, že pouze všelidské problémy jsou zanedbatelnésvou nepodstatností, že příroda, co kontinuální fenomén, (na fotografii zastoupená smrkem ztepilým), překračuje mírně vše lidské času i ve významu a že země řítící se po šroubovici do slunce, které se pomalu rozpíná, aby ji nakonec pohltilo (na fotografii zastoupené odstíny žluté, hnědé a okru) demonstruje fakt, že fenomén geometrický a elektromagnetický nakonec překonává veškerou přírodu a konečně diskuse, pod fotografií, jakožto každá diskuse připomíná fakt kvantově mechanický, že pokud neexistuje pozorovatel, je existence pozorovatelného jen čirou spekulací.
Pařezitý. Je to blízko Počátků, kde se narodil Otokar Březina. Vždy si vzpomenu na překlad Ovidiova Principiis obsta: Počátkům stůj v cestě. (sero medicina paratur, cum mala per longas convaluere moras). Mně se zdálo, že je tam příliš mnoho lidí, měl jsem z toho sociální fobie a tak jsme se snažil od nich izolovat pohledem na výřez světa v hledáčku.
Vernisáž sice ne, ale klub přátel výtvarného umění na exkursi, postávaje před jakousi valašskou secesní vilou. Kategorie architektura, s dvojtečkou a D nebyla v nabídce.
Já už to vidím, jak jezdíš s realitními makléři a yatímco oni měří (většinou to moc neumí) rozměry místností a prohlížejí si krovy, ty studuješ zdi a chodník před domem.
Jeden prodejce orientáípních koberců, po té, co mi chvílivysvětloval rozdíly mezi jednotlivými kousky, mi říkal, že je ve Vídni, což je město pojmenované podle kávy se šelehačkou, nějaká rodina a on když chce něco o nějakém koberci vědět, zaveze jej tam. Rodina se sesedne na zem kolem koberce a pak si jej každý tiše prohlíží a to trvá nejméně půl hodiny. A pak o něm začnou hovořit. S takovou tou hloubkou, která nám, zasloužilým komentátorům fotek není cizí.
Což mi zase připomíná jednu essay Jungovu, bude to myslím předmluva ke knize proměn, v níž profesor píše, žer jsou lidé, kteří pohlédnou na v postatě tuctový kus nábytku a určí dílnu a rok, kdy byl vyroben, nebo ochutnají sklenici vína, a poznají ročník a míto sklizně.
Mně všechny praskliny připomínají dětství. Tehdy byl asfalt chodníků trochu jiný a praskal právě tak. A dělal krásně modelz sopek. A tehdy jsme se díval víc na zem pod nohy.
To okno na text je tady uzke jako pruzor v tanku, vubec nevidim, co jsem napsal. Pro všechny pripady prohlasuji, že jsme chtěl napsat něco úplně jiného.
Václav Studený |
Václav Studený |
Václav Studený |
Václav Studený |
Václav Studený |
Václav Studený |
Václav Studený |
Václav Studený |
Nudné to je, to je pravda, jako život, jako Vesmír, jako Věčnost a tak vůbec, nebo slyšel někdy někdo Boha vykládat anekdoty?
Václav Studený |
A na tu encyklickou výzvu v komentářích přemýšlím, co lze řešit fotografií. Možná problém čtyř barev, ale asi by těch fotografií muselo být víc. Kdyby jich mohlo být nekonečně mnoho, možná by mohli řešit i hypotézu kontinua.
Ale máš pravdu, že pouze všelidské problémy jsou zanedbatelnésvou nepodstatností, že příroda, co kontinuální fenomén, (na fotografii zastoupená smrkem ztepilým), překračuje mírně vše lidské času i ve významu a že země řítící se po šroubovici do slunce, které se pomalu rozpíná, aby ji nakonec pohltilo (na fotografii zastoupené odstíny žluté, hnědé a okru) demonstruje fakt, že fenomén geometrický a elektromagnetický nakonec překonává veškerou přírodu a konečně diskuse, pod fotografií, jakožto každá diskuse připomíná fakt kvantově mechanický, že pokud neexistuje pozorovatel, je existence pozorovatelného jen čirou spekulací.
Václav Studený |
Václav Studený |
Václav Studený |
Václav Studený |
Václav Studený |
Václav Studený |
Václav Studený |
Václav Studený |
Václav Studený |
Jeden prodejce orientáípních koberců, po té, co mi chvílivysvětloval rozdíly mezi jednotlivými kousky, mi říkal, že je ve Vídni, což je město pojmenované podle kávy se šelehačkou, nějaká rodina a on když chce něco o nějakém koberci vědět, zaveze jej tam. Rodina se sesedne na zem kolem koberce a pak si jej každý tiše prohlíží a to trvá nejméně půl hodiny. A pak o něm začnou hovořit. S takovou tou hloubkou, která nám, zasloužilým komentátorům fotek není cizí.
Což mi zase připomíná jednu essay Jungovu, bude to myslím předmluva ke knize proměn, v níž profesor píše, žer jsou lidé, kteří pohlédnou na v postatě tuctový kus nábytku a určí dílnu a rok, kdy byl vyroben, nebo ochutnají sklenici vína, a poznají ročník a míto sklizně.
Mně všechny praskliny připomínají dětství. Tehdy byl asfalt chodníků trochu jiný a praskal právě tak. A dělal krásně modelz sopek. A tehdy jsme se díval víc na zem pod nohy.
To okno na text je tady uzke jako pruzor v tanku, vubec nevidim, co jsem napsal. Pro všechny pripady prohlasuji, že jsme chtěl napsat něco úplně jiného.
Václav Studený |
Václav Studený |
A já znám jen Pandoru "Obdarovanou všemi dary" co manželku Epimethea.