---

• fotogalerie
• fototéma
• bazar
• forum
• recenze
• články
• bookmark

Přehled článků | Komentáře k článkům

---

Přihlásit | Registrace

body >	---
komentáře >	---
pošta >	---

Začátečnická opomenutí

Jiří Březina | |

První konfrontace fotografa-začátečníka s širším diváckým ohlasem je často velmi bolestná. Jeho snímky, které zatím hladce procházely autocenzurou a nad kterými rodina i kolegové v práci pochvalně mručí, jsou náhle terčem zásadní kritiky, zvlášť v případě internetových serverů velmi nelítostné. Autor je zmaten, naplňuje ho silný pocit zneuznání, objevuje se mu jeden zavilý nepřítel za druhým, podezírá okolí ze spiknutí atd.

A to všechno zbytečně. Fotografovat pro cizí oči je prostě něco jiného. Pokusil jsem se sepsat několik kritických míst, které jsou častým důvodem stresujících situací, samozřejmě ze svého pohledu a bez jakýchkoli záruk úplnosti. Nejde rozhodně o návod na skvělé a úspěšné fotky, a také musím přiznat, že žádná z uvedených chyb nedokáže zabránit vzniku výborné fotografie, když pámbu dopustí. Ale statistika je přesto na mojí straně a plní mě nadějí, že to nepíšu zbytečně.

Jaké jsou tedy podle mě nejčastější začátečnické chyby?

Nejasný záměr

neboli chci fotit, ale nevím ani co, ani proč. Někdy chce fotograf opravdu jen naslouchat fascinujícímu zvuku závěrky, někdy třeba podlehne nejasnému uspokojení ze sledované scény, ale vždy zmáčkne spoušť dříve, než si uvědomí, co vlastně chce fotkou ukázat. Ještě méně se stará o to, pro koho má vzniklý snímek představovat hodnotu a jak tedy zajistit, aby nebyla záporná. Stále opakovanými příklady zakrnělého záměru (a samozřejmě i produktem nudy) jsou nahodilé fotografie věcí, které jsou v okamžiku zobrazovacího záchvatu právě po ruce, počítačových klávesnic, mobilů, hodinek atd. Příklady totální neujasněnosti ale nechybí ani v zavedených žánrech jako je portrét, krajina nebo akt. Často se za záměr převléká snaha prostě napodobit úspěšného tvůrce, což je ovšem pošetilé (viz dále).

U fotografie jako skoro u všech sdělení lze rozlišit obsah (tj. co fotografujeme) a formu (jakým způsobem to na fotografii předvádíme). Obsah je odpovědí na otázku „co“, forma na otázku „jak“ a na obě otázky se nám bude lépe odpovídat, budeme-li alespoň tušit proč (a nejlíp i pro koho) že to vlastně fotíme. Můžeme si vzpomenout na fotografy profesionály, kteří v tomto bodě musí mít jasno vždycky, jinak jsou bez práce.

Poznámka: I focení s nejasným záměrem, dokonce i cvakání úplně nazdařbůh, může občas přinést použitelné nebo dokonce výborné fotky, to vůbec nepopírám. Jenže v rukách začátečníků to bůhví proč většinou nefunguje.

Nereálný záměr

neboli existují věci a situace, které se nám naživo líbí, ale dobře vyfotit prostě nejdou. Typicky to jsou situace s mnoha centry dění, mrňavé objekty rozprášené v  nepřehledném prostoru anebo třeba jinak přijatelné scény, ale velmi nevhodné světelně. Naše oko (tedy spíš mozek) takové situace bez problémů rozkóduje a rušivé momenty potlačí, ale bohužel jen tehdy, jsme-li přímo na místě. Při pohledu na snímek, i když vyfocený z totožného místa a úhlu, veškerá podpora našeho vrozeného SW selže, divák je zklamán a nechápe, proč ke snímku došlo. Zvlášť záludné jsou v tomhle směru vjemy mimovizuální, tedy když se na našem nadšení podílí třeba vůně rozkvetlé louky (nebo guláše), případně zvuk koncertující kapely. Pokud je ten vjem pro naši náladu podstatný a my neprovedeme úspěšný pokus převést ho na něco fotografovatelného (třeba u té vůně je to celkem kumšt), řítíme se do neúspěchu.

Přeceňování objektu

neboli fotografie krásných věcí vůbec nemusí být krásné. Například žádná žena není tak hezká, aby její snímek nemohl dopadnout rozpačitě, a samozřejmě platí i opak, nikdy vás při osobním setkání nenapadlo „tahle mrňavá nenápadná holka má být ta oslnivá bohyně z obálky“? Nemá smysl si nalhávat, že přitažlivost objektu nemá na úspěch fotografie vliv, přinejmenším u naivnější části diváctva může být rozhodující, ale nikdy není jediným faktorem a velmi zajímavě se naopak dají vyfotit i scény a předměty na pohled všední – tím spíš, že bývá daleko snazší si k jejich fotografování vytvořit příležitost, naučit se dívat a podvědomě zvládat techniku. A takto natrénováni jistě nepropasete svou šanci, až vám u domu zastaví anglická královna a bude poptávat vodu do chladiče.

Nepochopení pozice diváka

zejména možností, které ke vnímání a pochopení snímku má bez dalších znalostí (což těsně souvisí s nereálným záměrem). Kdykoli fotografujete, vznikají nejméně tři pohledy: Přímý pohled na scénu, jak ji vidíte přímo svýma očima, potom váš autorský pohled na vlastní fotografii, při kterém máte k dispozici vše, co o objektu a okolnostech jeho fotografování víte, a nakonec divácký pohled na tutéž fotografii, který musí vystačit jen s tím, co na ní doopravdy vidět je (raději předpokládáme, že divák fotografovaný objekt ani jeho prostředí většinou nezná). Rozdíly mezi těmito třemi pohledy, ale hlavně mezi dvojkou a trojkou, jsou obrovské, a pokud si je autor neuvědomí, čeká ho řada zklamání.

Můžete-li si to dovolit, doporučuji počkat, až se vám zážitek z focení vykouří z hlavy a kouknout se na fotku třeba po několika měsících, jakoby cizíma očima. Opravdu je ještě tak úchvatná?

Neznalost a podceňování pravidel

Především těch kompozičních. Přijatelné a opticky příjemné uspořádání předmětů, linií a ploch na snímku podléhá určitým pravidlům, která neurčuje ani móda ani žádná protivná normalizační instituce, ale které vychází z fyziologie vnímání, tedy ze způsobu jakým si naše oko a hlavně mozek poradí s dvourozměrnou grafickou informací.

Nejčastější kompoziční chybou je asi podvědomé preferování středu fotografie pro umístění hlavního objektu, horizontu, svislé dělící linie atd. Svádí k němu i řešení hledáčků, kde je střed skoro vždycky nějak zdůrazněný, třeba zaostřovacími body. Přitom jde většinou o tu nejhorší, nejnudnější možnost. Další rozšířenou chybou může být třeba přehlédnutí překomplikovaného pozadí nebo vůbec nadbytku objektů na scéně (o tom dále), zvlášť když se na fotografii začnou zábavně prorůstat.

Samozřejmě, jak píšu dál, pravidla zdaleka nejsou nepřekročitelná a vyskytuje se dost fotek, které ze své nepředpisovosti úspěšně těží, ale začátečník udělá nejlépe, když se tomuhle směru na nějakou dobu vyhne.

Přeceňování pravidel

neboli dobré fotky také nevzniknou slepým následováním jakékoli příručky, dogmatickým uplatňováním zlatého řezu, třetinového dělení, diagonály nebo spirály. Jak jsem nakousl u předchozího bodu, i ty nejlepší fotky často vznikají (dokonce celkem pravidelně) vědomým ignorováním pravidel, což jim zajišťuje výjimečnost a úspěch, ovšem ne automaticky, ale v rámci záměru, který tento zdánlivý „výpadek“ využije a buď ho prodá za výhodu anebo bohatě nahradí jinak.

Nevhodné světlo

základní a velmi častá chyba. U světla musíme vnímat daleko více vlastností, než množství zaručující nerozhýbanou expozici. Důležitější je směr, charakteristika ve smyslu ostré - rozptýlené, u barevných fotografií samozřejmě barva a úplně vždycky je nutné hlídat rozdíly v osvětlení tmavých a světlých míst, tedy kontrast scény a zejména jejích nejdůležitějších míst. Ten je pro úspěch snímku často rozhodující. Malý kontrast nám zajistí fotky nevýrazně šedé a nudné (protože oko má kontrast rádo), ale přehnaný kontrast (což je horší případ) způsobí výpadek kresby v nejhlubších stínech nebo v nejsvětlejších partiích – obojí chceme opravdu málokdy, to druhé je nápadnější a bohužel neopravitelné (populární „přepal“). V této oblasti stále zaostává digitální fotografie za (negativním) filmem a majitelé digitálů by tedy měli kontrast hlídat o něco pečlivěji.

Od světla se ale většinou chce víc, než aby divák na fotce rozeznal, co jste vlastně fotili. Dobré světlo dovede také naznačit další vlastnosti fotografovaných objektů, které z dvourozměrné fotky nemůžeme vnímat přímo – třeba jejich třírozměrnou podobu, rozmístění v prostoru, charakter jejich povrchu,  vzdálenost… A půjdeme-li ještě dál, světlo mívá rozhodující vliv na atmosféru snímku, jeho náladu, může zásadně změnit jeho celkové vyznění. Myslím, že jsem snesl dostatek důvodů, proč světlo při focení neignorovat.

Vzhledem k tomu, že tu nemám prostor ani na základní návod k umělému svícení, ponechám zájemce o ně svému osudu (lépe jiným zdrojům) a velmi stručně se zmíním jen o tom, jak špatně fotit při světle přirozeném, tedy slunečním.

Nejčastější začátečnickou chybou spojenou se světlem je asi fotografování v čase kolem poledne s hlubokými krátkými stíny jdoucími přímo k zemi. Pro portrét je to dokonalý zabiják a kompromisní šanci na záchranu vám dá jen citlivě (!) dávkované přiblesknutí do stínů. Ani fotografie se sluncem v zádech nedopadají dobře, vznikají sice barevně věrné, ale velmi ploché snímky s  potlačenou prostorovou představou a potlačeným vykreslením povrchů. Obdobou tohoto nedopatření je i použití vestavěných blesků, které svítí ve směru optické osy objektivu a produkují také neuvěřitelně ploché snímky, navíc vybavené ošklivým konturujícím stínem.

Velmi vděčné je naopak šikmé boční slunce s delšími stíny, v ideálním případě doplněné odrazem od mraků, které ty stíny trochu prosvítí (tedy ne šmolkově bezmračná obloha). Zatažená obloha není úplně marná, naopak, jen většinou musíme počítat s dodatečným zdvihem kontrastu při úpravách. Riskantní je přímé protisvětlo, při kterém může snadno vzniknout jak velmi působivá fotka, tak naprostý zmetek (a jen málokdy něco mezi tím).

Přeceňování techniky

neboli dražší foťák nefotí vždycky lépe. Hlavně slepé spoléhání na automatiku v oblasti expozice, ostření (anebo vyrovnání barvy světla) nemusí vést ani technicky k nejlepším výsledkům a samozřejmě už vůbec nic neřeší v oblasti netechnické (výběru motivu, kompozice, atd...). Je to jako u každého nástroje, i aparát jenom slouží ruce, která ho vede. Je důležité uvědomit si meze, ve kterých technika pomáhá a je neméně důležité zvládnout i ovládání vašeho více či méně ušlechtilého stroje.

Každý přístroj potřebuje nějak nastavit příslušná kolečka/ menu a i nejostřejším objektivem se dají sériově produkovat neostré fotky, pokud si fotograf neuvědomí, kam má ostřit a jak dlouhý čas bezpečně udrží. Bodové měření expozice je výborná záležitost, pokud s ním umíte dobře zacházet, jinak spolehlivý hrobník vašich fotek. Autofokus je dobrý sluha pro poučené, ale velmi zlý pán pro začátečníka, který si rychle všimne, že nejlíp mu to ostří na prostředku a od té doby tam bezmyšlenkovitě nechává trčet všechny ostřené (tj. většinou hlavní) objekty. A těch příkladů by se našlo daleko více.

Patří sem i samosebou špatný odhad vhodnosti konkrétního vybavení na daný fotografický úkol. Žádné univerzální fotografické přístroje (mimo inzerci ovšem) nejsou a jít s třímegovým digitálkem na krajinu je stejně pošetilé, jako vyrazit s velkým formátem na živou reportáž. Ještě tak nejvšestrannější nářadí je jednooká zrcadlovka s přiměřeně dlouhou poličkou na objektivy (popř. s menším počtem profi zoomů v ceně nového auta), ale přesto je dost oborů, kde jiný přístroj vyhoví lépe. Otázka je, zda o všestrannost vůbec usilovat. Pokud jste už našli svoji fotografickou parketu, bude výběr přiměřené výbavy daleko snazší, než v první fázi, kdy jste odhodláni fotit cokoli, co včas neuteče. A pak můžete dost ušetřit.

Obecně se dá říct, že vliv techniky na výsledek se tradičně přeceňuje a v poměrech internetového vystavování fotek velikosti pod půl megapixelu (které by slušně vytištěné nezabraly ani plochu vizitky) to platí dvojnásob.

Špatné ovládání techniky

trochu souvisí s předchozím bodem, i když špatně se dá zacházet samozřejmě s technikou dobrou i mizernou. V době, kdy nastavovací menu digitálů má desítky položek, se o úplný výčet příležitostí co kde zkazit ani nebudu pokoušet. Zůstávají ale obecná a tradiční úskalí – jaký čas udržím z ruky, jaký čas stačí na ostré vyfocení pohyblivého objektu, jaká clona mi zajistí potřebnou hloubku ostrosti, plus problémy se zaostřením, měřením a kompenzací expozice. Tyhle věci vám většinou vyjasní už manuál k aparátu a nadto existuje spousta příruček, kde najdete příslušné informace vysvětlené na libovolném stupni složitosti.

Chybí-li vám k učení trpělivost nebo čas, nastavte si prostě volič na aparátu do polohy pro zelenáče, tj. označené na voliči režimů zeleným bodem či foťáčkem. Pokud tam nic takového nenajdete, aparát asi nebude pro vás a rychle se ho zbavte. A pak už jen věřte ve svoji šťastnou hvězdu a mačkejte spoušť. Běžné snímky dopadnou nejspíš dobře a příležitostí k těm neběžným se nejspíš budete muset vzdát.

Popravdě řečeno, ona ta zelená poloha má své kouzlo i pro fotografy zkušené. Od jisté doby si důležité fotky na digi zopakuju právě s tímhle nastavením. A už domů nikdy nepřinesu krajinu sejmutou na ISO 1600 ani mrtvolné portréty focené venku, ale s nastavením žárovkové barvy světla (všimněte si, že film vám takové věci prostě nedovolí).

Podcenění následných úprav

někdy i jejich cílevědomé odmítání, občas podtržené hrdým sdělením „Bez úprav“. Což má zřejmě znamenat, že Bůh dobře ví, jak má fotka vypadat a proto jakýkoli zásah do ní po zmačknutí spouště je hřích. To je hluboké nepochopení, nic takového, jako „přirozená“ nebo „čistá“ fotografie neexistuje a ve vašem foťáku také žádný fotobůh na výstupní kontrole nesedí. Na převodu světelných paprsků do příslušných skvrn se vždycky podstatně podílí uměle vytvořené systémy, ať je to podání optiky, charakteristiky filmů a vývojek nebo převodní parametry čipů v digitálních přístrojích a k tomu většinou ještě hromada software. To vše dohromady zvládne automaticky transformovat na přijatelnou fotku jen určité rozpětí podmínek a ten zbytek opravdu musíte upravit. A pod tím zbytkem si klidně představte většinu.

Přecenění úprav

je druhým extrémem, vycházejícím z mylné představy, že stačí cokoli kdekoli halabala cvaknout a umění z toho uděláme následně doma myší. Je třeba si uvědomit, že působnost úprav je skoro vždy omezena jen na oblast formy a nepostaví na nohy neduživý obsah (i když pravda, úprava může obsahu zásadním způsobem pomoci, ke hvězdám i do hrobu). Je přitom samozřejmě jedno, jestli spoléháte na úpravy v počítači nebo v temné komoře.

Zvláště počítačové editory většinou nabízí spoustu cest ke stejnému výsledku, takže místo ctižádosti zvládnout opravdu celý Photoshop je rozumnější zaměřit se na pár metod, které vedou spolehlivě k cíli a zbytek s lehkým srdcem vypustit. Jinak vám hrozí nebezpečná nákaza – technické hračičkářství, které může být pro vaše fotografické já osudné.

Opisování

Prakticky každý máme nějaké vzory a necháváme se jimi inspirovat. Je to jeden z hlavních motorů vývoje a je úplně v pořádku, pokud se inspirace projeví například v názoru, v postoji fotografa k výběru témat, stylu atd. Ale otrocké přebírání cizích postupů hrozí infekcí klišé, které fotku navenek připodobní stovkám jiných, většinou ale ke škodě její vlastní hodnoty. Nanejvýš trapně pak vyzní pokusy o repliky cizích snímků, jsou-li myšleny vážně (vsaďte se, že je dřív nebo později někdo pozná). Opisující autoři sice mohou zažít krátkodobý příjemný pocit sounáležitosti s nějakou obdivovanou autoritou, mohou i vzbudit obdiv nevědomých, ale fotograficky vzato kráčejí ... nikam.

Po tom výčtu nedostatků přidám na závěr ještě dvě pozitivní rady:

Jděte blíž

Klíčová zásada ve vztahu ke kompozici. Velká část začátečníků zahrnuje do snímku mnohem více objektů, než je třeba. Někdy jim v tom pomáhá i hledáček, který u mnoha aparátů „pro jistotu“ zdaleka neukazuje všechno, co bude na fotce (LCD displeje digitálů jsou ale většinou přesné).

Nejdřív si ujasněte, co doopravdy fotíte a všechno ostatní žeňte z hledáčku nemilosrdně pryč. Co není nutné, je zbytečné a fotce škodí. Někdy je k tomu použitelný zoom, ale změna stanoviště dává větší jistotu, než extrémní ohniska, protože vás chrání před bizarní perspektivou (tedy pokud vám zrovna o tu bizarnost nejde). Rozhodně se snažte pro začátek dávat hlavnímu objektu (např. postavě) aspoň dvě třetiny celkového rozměru fotky (jistě jste nepřehlédli, jak výhodné je k tomu něco jako hlavní objekt vůbec mít). A také včas si otestujte, jaký kus plochy kolem okrajů vám hledáček zatajuje.

… a moc u toho nepřemýšlejte

Jestli jsem ve vás vzbudil dojem, že je třeba naučit se nadpisy tohohle článku zpaměti, mumlat si je s prstem na spoušti dokola jako mantru a že každý námět musíte analyzovat se zkrabaceným čelem, asi jsem to napsal špatně. Foťte. Focení je hra!

Článek vyjadřuje osobní stanovisko autora, který nijak neaspiruje na ztotožnění s názorem kompletního čtenářstva. Tím radostněji však přivítá každý jednotlivý případ.