Co mne motivovalo k tomu psát o kýči?

Michal Duchek | |

Nejvíc asi to, že jsem si sám chtěl ujasnit názor na něj, pochopit jeho principy a dopady. To vše pokud možno v oblasti mého specifického zájmu, v oblasti fotografie. Samozřejmě jsem chtěl i trochu evangelizovat pp uživatele, při nejmenším nám alespoň trochu rozšířit obzory. Vděčným zdrojem informací se mi stala kniha Tomáše Kulky Umění a kýč, která formuluje zcela jasně a logicky podstatu kýče v oblasti výtvarného umění a dále pak tuto teorii rozšiřuje na oblasti další. Psaní teorie vlastní by proto bylo bezesporu nošením dříví do lesa a ani zdaleka bych nedosáhl takové urovně, ucelenosti a logické struktury jako autor sám. Tím chci říct, že následující text bude spíše referátem vytahujícím na pár řádků to podstatné (dle mého názoru) z Kulkovy teorie, obohaceným o myšlenky Susan Sontagové a Roberta Silveria.

      Podle Kundery je kýč všude. Zaplavuje svět moderního člověka. Jeho princip je ve své podstatě až děsivě jednoduchý. Využívá prvoplánovitě dané médium pro přenos informace, která následně vyvolá u příjemce pozitivní emocionální reakci a to bez jakýchkoliv komplikovaných konstrukcí. Působí přímo - za pomoci souboru jasně definovaných znaků, které zobrazené emocionálně nabité referenční ikony bezezbytku zastupují. Kulka se zmiňuje v této souvislosti o transparentnosti kýče.
      Historie vzniku kýče není jednoznačná. Jedni jeho kořeny spojují s průmyslovou revolucí, druzí s romantismem a další s humanismem. Každopádně má vznik kýče mnoho společného s dostupností umění širším masám populace a jeho intenzivní replikací.
      V dnešní době se s ním setkáváme všude ve výtvarném umění, užitém umění, hudbě, literatuře, architektuře, filmu atd. Skrze tato média prostupuje do běžného života massmedií (reklamy ,internetu, televize, rozhlasu a tisku) a kultury (muzikálů, geneze popstars a výstav). Snadno se pasivně konzumuje. Stal se levným a účinným nástrojem manipulace myslí člověka skrze jeho emoce.
      Je snad jen několik málo oblastí, které nemá kýč v oblibě, a těmi jsou divadlo, poezie a snad i konceptuální umění. Je to dáno především tím, že tyto oblasti jsou stranou masového zájmu a že skupina, kterou lze těmito médii ovlivnit, je co do počtu zanedbatelná, navíc poměrně erudovaná a vyhraněná. Někdo může namítnout, že tomu bylo za dob všelijakých totalit, kdy byly „nástroje“ brány z rukou talentovaných a vkládany do rukou neškodných, spíše naopak - v té době se to levným ideologickým veršem či divadelní agitkou jen hemžilo. Paralelu mezi talentem, vzdělaností, systémem hodnot a schopností produkovat (idelogický) kýč se neodvažuji vynášet.

      Tomáš Kulka se snaží vymezit pojem kýče a jeho vztah k umění, jeho uměleckou i estetickou bezcennost, uniformitu a defektost. Vytváří proto systém tří nutných podmínek, z nichž první specifikuje oblast možných (vhodných) námětů, druhá a třetí vyjadřují defektnost uměleckou. Dohromady tyto podmínky implikují podmínku (diskvalifikace kýče) postačující. Dále se zabývá rozborem estetických atributů uměleckého díla a za pomoci jednoduché formulace ukazuje na estetickou nedostatečnost kýče. V závěru rozšiřuje své poznatky na ostatní oblasti a jevy s kýčem spojené a polemizuje se svými recenzenty a oponenty.

      Podmínka první (o tématice kýče): Kýč zobrazuje témata, která jsou všeobecně považována za krásná nebo která mají silný emocionální náboj.
Kulka vtipně vypisuje řadu témat, kterých by se měl umělec snažící se vytvořit kýč držet, aby dosáhl u příjemce maximální emocionální odezvy. Mělo by se jednat o figurativní motiv krásný či nesoucí sebou emotivní náboj: chundelaté koťátko s mašličkou, plačící chlapec, obnažená dívka hrající na housle na pozadí přímořského západu slunce, matka s děťátkem, dlouhonohá dívka se svůdnými rty, jelen troubící na pasece, švýcarská krajina s chaloupkami v horském panoramatu, divocí hřebci cválající podél rozbouřeného moře, usměvaví žebráci, věrní psi s pohledem upřeným k nekonečnu... Na druhou stranu není uplně jednoduché zobrazit tato silně emocionální témata tak, aby se nejednalo o kýč. Cituje Kunderu:
          Kýč vyvolává těsně po sobě dvě slzy dojetí. První slza říká:
          jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká:
          jak je to krásné být dojat s celým světem nad dětmi běžícími
          po trávníku! Teprve druhá slza dělá z kýče kýč.

*Nesnaží se vyvolat nové potřeby, vzbuzovat nová očekávání, jeho cílem je pouze uspokojit ty, která máme všichni, je živen univerzálními obrazy, jejichž emocionální náboj nalézá odezvu u nás všech. Proto Kulka mluví o kategorii univerzálního kýče. *Parazituje na základních lidských citech a instinktech bez rozdílů vyznání, rasové či národnostní příslušnosti, či politické příslušnosti. Dále kýč dělí podle dané ideologie na: náboženský, kapitalistický, komunistický, nacionální apod. V této souvislosti poukazuje Kulka v jistém rozhovoru na téma náboženský kýč na to, že se islám a judaismus na rozdíl od křesťanství, vyhnuli nebezpečí kýčovitosti výzdob s náboženstvím spojených tím, že striktně neužívají figurativní náboženskou symboliku.

      Podmíka druhá (identifikovatelnost): Téma zobrazené kýčem musí být okamžitě identifikovatelné.
V této kapitole se Kulka zabývá provedením kýče. V kostce lze řící, že kýč musí být poměrně zdařile vyobrazen stylem, kterému bude rozumět co nejširší masa příjemců. Nejlépe tedy v co nejrealističtějším vyobrazení bez zbytečných stylizací či transformací. Pro obyčejné smrtelníky bez značného uměleckého rozhledu tedy kýč vylučuje fururistická, kubistická či jiná nerealistická zobrazení motivu. Důvod je jasný, ztížená identifikovatelnost zobrazeného. *Kýč proto používá těch nejkonvenčnějších, nejstandartnějších a nejvyzkoušenějších zobrazovacích formulí. Musí k příjemci mluvit jednoznačně a srozumitelým jazykem. Nutno podotknout, že se pojem realistického zobrazení sám o sobě vyvíjí. Zobrazení, která byla před desítkami let nerealistická (imprese, raný kubismus), stala se čitelná poměrně široké obci konzumentů, i v této oblasti můžeme najít kýč, který parazituje na stylu provedení a kalkuluje s tím, že se za „umění“ schová. Kulka mluví o derivátech či plagiátech spíše než o kýči.


      Podmínka třetí (o transformaci asociací):Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazeným tématem.

Umění není skutečnost, ale transformace skutečnosti, která v nově vytvořených relacích vyvolavá novou emocionální odezvu.
                                                                                                                                          John Dewey

Jaký je rozdíl mezi emocemi, které v nás vyvolává kýč a těmi vyvolanými uměním? Zásadní. Kýč nás nenutí přemýšlet, hledat souvislosti. Dívat se na věc z jiného úhlu, nikam nás neposouvá, ničím neobohacuje. *Kýč musí mít jedinou možnou intrpretaci, kterou příjemci vnutí. *To co v něm vidíme na první pohled, je vše, co vidět lze.

      O umělecké defektnosti kýče. Kulka zavádí pojem umělecké hodnoty jako obecný přínos inovace daného díla pro svět umění a její potenciál pro další esteticko-umělecké hodnoty. *Inovace musí ukazovat a otevírat cesty a možnosti k dalšímu estetickému a umělěckému využití. Jako typický příklad uvádí ranné kubistické období Picassovo. Zřetelně přitom z didaktického hlediska odděluje hodnoty umělecké od hodnot estetických (formy a provedení). Dále tvrdí, že ani dobrý vkus a dobré oko nám nepomůže k posouzení umělecké hodnoty inovace bez jistého historického nadhledu či časového odstupu, chcete-li. Uměleckou defektnost kýče staví na faktu, že kýč nepřináší žádné inovace stylistické (vystavoval by se tím nebezpečí, že bude nesnadno identifikovatelný) a *neinspiruje ani jakýmkoliv jiným způsobem, viz podmínka třetí.

      O estetických hodnotách a estetické defektnosti kýče. Kulka formuluje na tomto místě knihy komparativní model estetického hodnocení. Za pomoci jednoduché úvahy o možných změnách, které lze v hodnoceném díle provést, jejich počtu a jejich vlivu na dílo, určuje estetickou hodnotu díla v porovnání s jeho dalšími verzemi. Účelem tohoto modelu není vytvořit algoritmus pro numerickou klasifikaci jednoty, komplexnosti a intenzity díla, chce jen objasnit pozadí těchto spíše hypotetických funkcí, tak jak je chápe sám autor. Zavádí tři množiny úprav, které dílo: A - poškodí, B - vylepší, C - esteticky nezmění. Tyto změny ovšem nesmí nikterak deformovat původní obsah/sdělení díla.


      Pojem jednoty.

...a pak příjde okamžik, kdy všechny komponenty díla jsou tak vzájemně sladěny, že cítím,že nemohu přidat další tah štětce, aniž bych je musel celé přemalovat.
                                                                                                                                          Henri Matisse

Z tohoto extrémního příkladu mužeme odtušit, že počet změn (v kompozici barev či figur, perspektivě, světle atd.), které dílo vylepší či nezmění je nulový. Oproti tomu počet změn, které mohou dokonalé dílo znehodnotit je značný. Z druhé strany, zcela nesjednocené dílo lze úpravami jen vylepšovat. Míra jednoty bude tím pádem větší, čím větší bude počet úprav typu A - poškozujících a čím méně bude úprav typu B - vylepšujících. Pro míru jednoty lze tedy zcela schematicky napsat vztah (a - b).

      Pojem komplexnosti.
Zde autor uvádí příklad minimalistické jednoprvkové kresby (modrý puntík uprostřed bílého plátna), kdy je dílo perfektní po stránce jednoty, ale zcela minimalizované po stránce komplexnosti. Jako další příklad uvádí srovnání jednoduché holé hudební melodie s vrcholnými mistrovskými kompozicemi. Je zřejmé, že počet úprav, které lze provést u jednoduché melodie tak, aby byla stále rozpoznatelná, je značně omezen. Šlo by pravděpodobně jen o drobné synkopické změny či transpozici do jiné tóniny. Oproti tomu v komplexním díle je možné provádět mnoho změn, všech tří druhů, aniž by hlavní motiv utrpěl na srozumitelosti. Míra komplexnosti může být proto vyjádřena jako celkový počet změn bez ohledu a jejich estetický dopad. Schematicky tedy (a + b + c).

      Pojem intenzity.
Čím více je dílo intenzivní, tím více jeho prvků plní svou nezastupitelnou roli. Naopak rozmělnění díla dosáhneme přidáním redudantních prvků bez významu či výběrem prvků univerzálních snadno zastupitelných. Zde Kulka uvádí jako příklad maximálně intenzivních děl poezii, kde si, narozdíl od prózy, nemůžeme dovolit libovolně měnit slovosled, nahrazovat slova synonymi či celé verše parafrázemi, aniž bychom báseň neznehodotili. To lze shrnout tak, že intenzitu díla budeme chápat jako poměr změn s estetickým dopadem a změn, které estetický dopad nemají. Schematicky tedy (a+b)/(c+1).

      Seskupením těchto tří komponent získáme komparativní model estetické hodnoty díla:
                                             (a – b) x (a + b + c) x (a + b)/(c+1).
Přičemž právě poslední komponenta ukazuje na estetickou nedostatečnost kýče. Nízká intenzita diskvalifikuje kýč po stránce estetické, a to díky převaze emocionálního náboje nad estetickou intenzitou. Kýč bývá velice často na vysoké úrovni jednoty i komplexnosti, ale tím, že jeho emocionální náboj „přebíjí“ ostatní konstitutivní elementy, ztácí významně na poli intenzity. Jako příklad uvádí obraz plačícího dítěte, kdy je jeho emocionální dopad mnohem důležitější než konkrétní provedení. Efektu „plačícího dítěte“ můžeme dosáhnout mnoha rozdílnými způsoby, aniž bychom museli brát přílišný zřetel na jeho specifické estetické vlastnosti. Je proto třeba od sebe oddělovat intenzitu emocionální, hraničící se sentimentalitou, a intenzitu estetickou. Velice důležité je, s ohledem na další kapitoly, tvrzení Matei Calunescua: „kýč může být definován jako specifcká estetická forma lži“. *Kýč totiž klame svého konzumenta následujícím způsobem: konzument věří, že se mu kýč líbí pro jeho estetické vlastnosti. *To, co na něj ve skutečnosti působí, je ale sentimentální obsah zobrazeného. *Typický konzument kýče se, obrazně řečeno, dívá skrze obraz na to , co obraz zobrazuje. *Kýč tudíž parazituje na primitivních asociacích a sentimentech vyvolaných jeho referentem. *Na rozdíl od umění je pro kýč důležitější co zobrazuje, než jak zaobrazuje. Velice zjednodušeně by šlo říci, že obraz plačícího děcka lze nahradit jmenovkou „Plačící dítě“ a dosáhli bychom přibližně stejného efektu.

      O kýči a fotografii.
V oblasti fotografie je Kulka poněkud opatrný, a to i přesto, že čistě popisná fotografie (například loďky na břehu moře) splňuje na 100% podmínky identifikace i transformace asociací. Zdálo by se, že na základě těchto podmínek lze fotografický kýč snadno klasifikovat. Rozdílnost soudů o kýčovitosti mezi fotografickým zobrazením a nejrealistyčtější malbou toho samého lze hledat mechanické podstatě fotografického procesu a bezprostřední kauzální závislosti obrazu na originálu.
      Fotografie je zkrátka příliš realistická na to, aby bylo snadné jí za kýč považovat. Skutečnost, příroda, věci a lidé kolem nás nemohou být, pokud jím náhodou již nejsou, ze své podstaty kýčem. Kýč z nich děláme až zobrazením, kdy reflektujeme náš vkus, cit a schopnosti s námětem dále pracovat a rozvíjet ho. Dále tvrdí, že kýčovitost fotografie začíná tam, kde opouštíme přímou fotografii (straight photography). Do pekel vede spousta cest, ať už je to bezmyšlenkovité kopírování v oblasti inscenované fotografie nebo nadužívání efektů, filtrů, fotomontáže, retuše atd. *Efektu kýče lze dosáhnout odklonem od přímé fotografie.
      Celou kapitolu uzavírá myšlenkou, že by měly být obrazy a fotografie posuzovány z hlediska jiných umělěckých a estetických kritérií. V tom spatřuji jistou míru alibismu.Defacto tím fotografii vyčleňuje z oboru umění, všechny ostatní podobory lze podle nastíněných modelů nadále klasifikovat.Mohlo by tedy dojít k úplnému vyčlenění fotografie. Prohlásit, že fotografie není umění a
existuje jako samostatný obor nezávisle vedle něj stejně jako kýč či konceptuální umění.
      Možný alibismus ze strany mé je, že se mi Kulkovy modely klasifikace kýče zdají plně aplikovatelné a funkční i na obor fotografie, nemusím si s tím tedy nadále lámat hlavu a vyvíjet vlastní iniciativu.
      Možná je na místě zavést kategorie jako fotografie popisná, která si neklade nároky na to stát se uměním, fotografie výtvarná a emotivní. O popisné fotografii krajiny lze říct, že je umělecky nedostatečná, i když se jeví esteticky propracovaná. Autetické reportážní snímky Bressona, Capy, Arbusové atp. jsou bezesporu uměleckými díly ve svém oboru díky emocím/vnitřnímu napětí a asociacím, které obsahují resp. vyvolávají. Lze však namítnout, že mají jisté estetické/technické nedostatky. Dalším přikladem mohou být práce Saudkovy, které jsou bezesporu na vysoké estetické i řemeslné úrovni a v raném období Saudek ukázal svými pracemi nové možnosti . Tím, že se pohybuje na *hranici umění, kýče a pornografie (využívá stejné výrazové prostředky), záleží jen na příjemci, co si z jeho děl odnese. Mladého muže na prahu dospělosti bude zajímat spíše zobrazení nahoty lehce okořeněné prvky deviace. Široké poučené publikum bude uchváceno kontrasty obsahu a ručně kolorovaným provedením. Najde se zajisté i pár jedinců, kteří nazvou Saudka kýčařem. Mistru samotnému je to jedno a pojem umění již dávno vypustil ze svého slovníku.
      Susane Sontagová od sebe už od počátku odděluje fotografii odvozenou od krásného umění a fotografii „surrealistickou“ či spíše fotografický styl od „této“ odvozený.Tedy fotografii jdoucí úplně novou cestou, hledající inspiraci v životě kolem. *To, co činí fotografii surreálnou, je její nezvratný patos jako poselství minulých časů a konkrétnost jejích sociálních sdělění. Co se týče „straight photography“ zastává Sontagová stejný názor jako Kulka. *Čím méně bude fotografie upravována a uměle tvořena, tím bude naivnější, tím závažnější může být. K základní otázce, zda-li je fotografie umění Sontagová říká, že je fotografie především médiem, stejně jako například jazyk či hudba, s jehož pomocí můžeme vytvořit umělecké dílo i poprůměrnou turistikou momentku.
      Robert Silverio vnímá kýč nikoliv jako „uměleckou“ kategorii s jasnou strukturou a vnějšími znaky, ale jako jakousi sociálně kognitivní kategorii platnou v daném místě a čase. Závisí na všeobecných sociálních měřítcích a vlastní „trénovanosti“ příjemce. Veškerá umělecká díla, která v životě potkáme, nás „trénují“. Učí nás číst jejich kód a porozumět jejich sdělení. Za kýč považujeme ta, která jsme již obsáhli a dešifrovali, nemají nám co přinést a v jistém slova smyslu nás jejich existence irituje tím, že na nás klade příliš nízké nároky a tím se dotýká našeho trénovaného ega.


       Popart, postmodernismus, uálismus a exkluzivní kýč.
Posledních pár řádků budu věnovat tématům, kterým je v Kulkově práci věnováno několik kapitol. Já si je dovolím spojit do odstavce jednoho, protože se vztahují k poměrně krátkému časovému intervalu, jsou s kýčem spjatá a mají vazby i sami mezi sebou.
      Popart by bylo možné, stejně jako postmodernismus, chápat pro svou anoncovanou snahu smazat rozdíly mezi uměním a kýčem, jako jeden z důvodů zbytečnosti debat na téma umění a kýč i publikace samotné. Už fakt, že by to bylo až moc jednoduché i to, že Kulkova kniha byla vydána, svědčí o tom, že jisté rozdíly mezi popartem a kýčem existují. *Popart je často chápán jako směr usilující o pozvednutí populární americké kultrury na úroveň legitimního umění. Využívá stejného jazyka a výrazových prostředků jako kýč a nechává se inspirovat masovou kulturou tehdejší společnosti, která byla kýčem odkojena. Kde najdeme rozdíly? *Cílem popartu bylo zpochybnit základní předpoklady umění a jeho role v moderní konzumní společnosti. Dost možná i jeden z prvních pokusů o inicializaci transformace umění do nových kulturních poměrů. V neposlední řadě byl popart odpovědí na nové abstraktní umělecké směry. Velice často citoval a parafrázoval za pomoci výrazových prostředků kýče soudobé dění. Už to, že reagoval na aktuální dění, jej od kýče odlišuje, který je *naprosto apatický k tomu, co se odehrává ve „světě umění“. *Kýč své konkurety ignoruje, žije si zcela mimo kontext umění. Musíme jej (popart) tedy chápat spíše jako určitý výrok o kýči či komentář k němu, ne jako kýč sám. *Dalším rysem, kterým se popart od kýče odlišuje, je aspekt humoru a ironie, jenž u kýče nenajdeme.
      Postmodernismu se, stejně jako popartu, přisuzuje vlastnost stírání rozdílů mezi uměním a kýčem. Problémem je samotné vymezení pojmu postmodenismu. Je to iterdisciplinární obor, ve kterém se více či méně dodržují jasně daná pravidla dekompozice hierarchické struktury hodnot? Anebo jobecně vše nové co se ve světě umění děje? *Jako charakteristické rysy postmodernismu jsou velmi často uváděny principy citování, apropriace, reprezentování, dekonstrukce, evokace a sebekomentáře. Stejně jako popart potřebují postmodernistická díla interpretaci, z povahy oboru dokonce několik interpretací, které spolu mohou interagovat. *Postmoderní díla často používají bohatého a komplexního symbolismu a často evokují jiná umělecká díla. Kladou proto vysoké nároky na potencionální příjemce sdělení. *Prvky ironie, parodie a komplexní metafory jsou také typické. *Žádná z těchto charakteristik neplatí pro kýč. *Protože postmoderní dílo připouští různé interpretace, jedna z nich může být i v rovině kýče. Bylo by ale velkým omylem vnímat dílo jen v této rovině a interpretaci. I sami umělci cítí potřebu posunu systému postmodernistických uměleckých hodnot. Na postmoderní umění není možné dále nahlížet lety prověřeným prizmatem (tuto floskuli jsem si nemohl neodpustit) kritiky zavedeného, v čemž Kulka spatřuje významý rozpor. Domnívá se, že by měla zavedená měřítka zůstat platná i pro postmodernu a konceptuální umění, i když tyto obory ze své podstaty potlačují až vylučují estetickou stránku díla. Je pro ně nepodstatná. Nejdůležitějším na díle spatřují jeho sdělení či kognitivní funkci působící na příjemce. Kulka zcela oprávněně naznačuje, že právě tímto aspektem se postmoderní a konceptuální díla nebezpečně blíží kýči. Velice zjednodušeně by šlo říci, že by bylo možné sdělení podat i tou nejjednodušší formou textem či slovem, stejně jako u kýče, a řečeno by tím bylo vše. Rozdíl spatřuje paradoxně ve formě. Každý tvůrce má své osobité vyjadřovací schopnosti. V neposlední řadě je rozdíl v námětu a v užití tradičních „nástrojů“ tohoto oboru.
      Kulka je v jistém smyslu k samotému konceptuálnímu umění značně skeptický. *Konceptuální umění se snaží vyvolat dojem, že se relevantním způsobem účastní intelektuálního kvasu, že fundovaně komentuje teze významných filozofů či poznatků vědy. *Tato iluze (že kýč má hodnotu hodnotu estetickou a koncept hodnotu uměleckou) je relativně úspěšná. *V obou případech jde o úspěšný klam. *Oba směry mají své stálé publikum, které jim svým obdivem zaručuje existenci. Tento klam spočívá v tom, že jak koncept, tak kýč často parazitují na něčem, co sami nevytvářejí. Na čem parazituje kýč bylo napsáno výše. Konceptuální umění klame uplně jinou, užší a „exkluzivnější“ skupinu, kde supluje hodnotu uměleckou hodnotou pseudokognitivní, přičemž tu pravou postrádá. Kulka tvrdí, že jak kýč, tak i koncept parazitují na hodnotách, které nevytváří. Jsou transparentní a vytvářejí pseudohodoty, které slouží jako náhražka umění, i když každý jinak a pro jinou skupinu. Koncept je protipólem kýče a koexistuje stejne jako kýč mimo prostor umění.
       V jiné kapitole nazývá toto konceptuální pseudoumění kýčem exkluzivním, produkovaným a konzumovaným skupinou uálů, tedy „intelektuálů“ bez intelektu. Což je, zdá se, korektější přístup ke konceptuálnímu umění, přesněji k jeho kýčovitějšímu druhému já. Hlavní pole působnosti ovšem nespatřuje v oblasti vizuálních umění nýbrž v oblasti kognitivní. Uálové většinou mělce citují nebo se odkazují k uznávaným autoritám. *Pro uály je též typické časté užívání pojmů jako např. „bytí“, „transcendentno“, „transcendentálno“, „dekonstrukce“, „paradigma“, „diskurz“ či „postmodernismus“, jejichž význam zpravidla nedovedou vysvětlit. *Tyto pojmy, jakož i odkazy na módní autory, používá uál spíše jako jakási zaklínadla než slova, která by v daném kontextu něco vysvětlovala.*Tato intelektuální zaklínadla však mají svůj účel. *Mají vyvolat pocit sounáležitosti k intelektuální elitě, ke všemu co je „in“, k oblasti, v níž se posouvají či rozšiřují hranice vědění.

       Je kýč k něčemu dobrý?
Kulka spatřuje přínos kýče (vizuálního, hudebního či literálního) v přitažlivosti pro svět nejmladších, právě pro svou snadnou identifikovatelnost a přímočaré sdělení. Je nezanedbatelnou vývojovou etapou vývoje vkusu každého jedince. Nastane však okamžik, kdy je potřeba svět „přívětivého“ kýče opustit. Toto nutné opuštění souvisí s celkovou vyzrálostí jedince. Ustrnutí v oblasti vkusu spojuje v jistém smyslu s celkovou nevyzralostí jedince. *Oblibu kýče u dospělích lze považovat za něco jako estetickou infantilost v obdobném slova smyslu, v jakém označujeme emocionální infantilností retardaci dospělích, kteří ustrnou ve svém citovém vývoji. *Nejde o to zesměšit oblibu kýče dalším hanlivým přívlastkem, ale o to, že konotace tohoto pojmu lépe upozorňují na to, že příciny ustrnutí jsou spíše společenské než genetické a že je lze nejúčiněji ovlivnit ve věku, kdy je naše vnímaní světa ještě tvárné.



*doslovné citace

Literatura:
Kulka, T.: umění a kýč, Torst, Praha 2000.
Sontagová, S.: O FOTOGRAFII, Paseka 2002.
Silverio, R.: Postmoderní fotografie, AMU, Praha 2007.



Poděkování: Erice a Jiřímu

---

ZOBRAZIT VŠECHNY PŘÍSPĚVKY

Richard Kampf | 10:24:02 07.01.2009 | |

Dovolím si tu uvést vyjádření z jedné diskuse ohledně zmiňovaného TV pořadu:"Příjemný a zajímavý večer o kýči se dnes odehrál v televizi. Najmě úvodní pořad Co se kýče týče, slovy jeho podtitulu vážně nevážný pokus o definici. Rozhodně to bylo přínosné i zábavné. Ale dost mě překvapilo, že pořád nikdo z odborníků nedokáže ze sebe vypravit cokoli, co by se za definici kýče dalo skutečně považovat. Chodí se kolem toho jako kolem horké brambory a stejně tak je to neuchopitelné. Bodejť, v intencích subjektu je kategorie kýče asi těžko definovatelná – nic jako kýč an sich nejspíš neexistuje a jakýkoli subjekt vytržený z kontextu nelze za kýč prohlásit (ani vyloučit, že jím není)."

Bedřich Bedřich | 00:15:35 19.04.2008 | |

hezky napsané...
...doplnil bych o výrok Prof. Lumíra Pivovarského (OU KHV) - " kýč je vše co se tváří jako umění"

Michal Duchek | 14:43:18 24.02.2008 | |

MH - ja taky hraju na kytaru ;)

Martin Hlaváč | 21:47:45 23.02.2008 | |

Výborný a hlavně přínosný článek,ale mohu jen souhlasit s Petrem Šigutem jelikož něco jiného je prosadit se v umění a něco jiného je být ten kdo razí trend,nové umění,nové pohledy, to si nemůže skoro nikdo dovolit aby přežil.
Jenže o tom článek není a je dobře že je,že se fotografové zamyslí nad svou tvorbou a dostanou trochu uměleckou facku

jsem antiumělec nemám talent takže mě je to celkem fuk :-)

Valerie Pavlíčková | 16:05:06 06.02.2008 | |

Pane Rusek, moc mne potesilo, ze mne nekdo jmenovite povazuje za "nebezpecnou sortu". Ze by moje obrazky nekoho nebo neco ohrozovaly je pro mne trochu obtizne si predstavit, ale beru to jako kompliment, obzvlaste pri vedomi, ze moje aktivita na tomto serveru patri spise minulosti. Zda se, ze moje dilo ve vas zanechalo trvaleho dojmu :-)

Vase tvrzeni ze nekoho diskriminuji se ovsem nezaklada na pravde. Myslim si obecne, ze vyjadreni (jakehokoli) nazoru na nejake dilo neni diskriminaci, ale naopak odmenou pro autora. Navic, vami exponovana slova "vycvak" a "kyc" v mych komentarich nepouzivam.

Michal Duchek | 11:40:50 06.02.2008 | |

4b) Mojzese podle danych kriterii za kyc povazovat moc nejde, jde o libiva dila, to ano, ale jde o esteticky ciste vytvarne studie, autor ma svuj osobity rukopis, ktery prirozene sam replikuje - viz Silverio ekonomicnost tvorby, dalsi odkazovana dila jsou genericke makrocvaky bez kapky vlastniho prinosu.

5) paumeni - jak je psano v kapitolach o postmoderne a konceptu, neni mozne je soudit bez potrebneho odstupu (i ja jsem v tomdle smeru az presprilis u_steny_konajici_ potrebu), moc do nej nevidim a tudiz ho nekomentuju.

Marne ale premyslim cim konkretne paumelci zapricinili zmateni obsahu pojmu kyc?

zbytek manifestu smele konkuruje tomuto...
http://www.elyrix.net/text-pisne/tatabojs/41524-lecitel

Michal Duchek | 08:38:46 06.02.2008 | |

diky Ivane za feedback, mrknu se na netu jestli je porad v online nabidce.

1) ;) to nema cenu komentovat, bylo by to neco o vyjimkach, zjednodusenem pohledu na vec a sveraznem pohledu.

2) mas pravdu, kdo chce ten textu porozumi, kdo ne, ma holt smulu, zkus normalnim lidem vysvetlit jak funguje mikrovlnna trouba, system zaznamu na audio CD, pocitacova tomografie nebo trebas nektera danova narizeni, netvrdim, ze je forma lehce stravitelna, ale tak nejak k danemu oboru patri, muzes se trebas pokusit prepsat to do reci normalnich lidi, o coz jsem se v mnohych pripadech snazil sam;)

3) uz jsem to resil s Jirim a mam k te "adresnosti" ambivalentni vztah, hrozne nerad bych na nekoho ukazoval prstem (oni si pak lidi mazou portfolia a tak - jak rikas alibismus), mohl bych samozrejme ukazat spoustu jinych del mimo pp, ale koukal bych spise po druhem brehu, mam ho radsi. Pak je tu kognitivni stranka veci, text je spise porovnanim toho co jedna skupina ma a druha nema, at si kazdy sam projede pad fotek a zkusi "potrenovat".

4a) Je to tak, clanek si ale nedava za cil vytvorit nejaky klasifikacni system (ikdyz se v jednotlivych bodech mluvi o diskvalifikaci), spise se snazi jit trosku do hloubky a hledat mozne souvislosti a paralely, to snad neni nikdy na skodu. Cit je krasna vec, ale to bychom pak nepotrebovali veci jako, vahy, kucharky, sbirky zakonu, ladicky, vzorniky barev a ruzne schvalovaci komise ;)

4b) opakovatelnost - nekde na okraji se o tom zminuji ja, zminuje se o tom Kulka i Silverio, o tom zadna. Add - mona lisa - o turistickych cetkach, replikach umeni pise hodne Kulka, ale to by byla dalsi kapitola. Michas tusim dve formy replikace, primou (mona lisa, posledni vecere....) a opakovatelnost nametu. O te prvni nema cenu mluvit v dobe kdy pomalu replikujeme cloveka (uz zbyva umet replikovat vedomi a vyrobit genesis..) O te druhe muzeme diskutovat pozdeji, az se poradne nadechnu ;)

4c) viz pasaz o estetickych hodnotach, intenzita.

4d) uz fotka zapadu slunce bude kyc diky opakovatelosti a prenosu emoci skrze to co zobrazuje, jakkoliv by to ciste informativni, je to spise sociologicka kategorie, v mistich pomerech je to tak chapano. Krovaka by to ani nenapadlo, pravdepodobne by takovou fotku vzal a pouzil zadni stranu na poznamky, stejne by asi pouzil fotku h.c.b., ale to je jen spekulace... Urcite se najde mnoho fotek zapadu slunce s vlastni pridanou hodnotou. V tomto pripade, pujde spise o 100x opakovane genericke klise.
Spousta reporteru z mist tragedii si trosku pribarvuje realitu, lepe se to prodava.

4b a 5) pozdeji

ps - ok, ale mazat uz to nebudu ;)

Ivan Rusek | 01:36:46 06.02.2008 | |

...tak zrovna koukám na bednu, kterou jsem náhodou (jako obvykle) pustil a zrovna běží repríza toho poředu o kýči - docela mi to vyrazilo dech, protože tam použili naprosto stejný příklad a formulaci o Moně Lise, o západu slunce atd... Normálně bych se smál ale tohle je děsivá shodnost a to jsem tuhle část dosud neviděl...

Ivan Rusek | 22:25:42 05.02.2008 | |

1) To že J. Saudek o umění už nemluví není pravda - zrovinka minulý týden byl v TV pořad o kýči - neviděl jsem to celé, jen jsem to náhodně pustil kousek (TV je sama kýč jak bič =KJB) a zrovinka tam J. Saudek říkal, že umění je od slova "umět" atd.... (to jen na okraj .-)
2) Pro normální lidi ten text hore je naprosto nepochopitelný a tudíž zbytečný - prostě takový slovní kýč, který se tváří věděcky spoustou cizích slov a odborných termínů a taky citace jsou pro tento druh kýče typické.
3) Je to alibistické ne z hlediska obsahu (tomu se po detailním rozboru dá málo co vytknout - ale k tomu se dostanu později) ale svou neadresností - žádný příklad tady z pP a že by se jich tady našlo.
4) Na fotografii se to samozřejmě dá aplikovat v plné míře, jen si je třeba uvědomit co tomu textu nahoře chybí
a
- je-li potřeba složitě hodnotit, co je kýč, pak to potřebuje jen člověk bez citu (to není jen z mé hlavy, obdobně jsem to zaslech z té TV - spousta věcí se nedá popsat, ale citem vycítit)
b
- zásadním atributem kýče je OPAKOVATELNOST
(opakovatelnost=řemeslo, řemeslo snažící se zalíbit, vlichotit, tvářit se jako umění je KÝČ) tady na pP třeba typicky:
http://www.photopost.cz/pp5free/foto.php?id=261003&ord=1&kat=0&aut=10454
http://www.photopost.cz/pp5free/foto.php?kom_show=1&ord=1&kat=0&aut=10454&id=259898
http://www.photopost.cz/pp5free/foto.php?kom_show=1&ord=1&kat=0&aut=10454&id=254894
atd.
nebo:
http://www.photopost.cz/pp5free/foto.php?kom_show=1&ord=1&kat=6&aut=0&id=328766
ale i třeba:
http://www.photopost.cz/pp5free/foto.php?id=329196&ord=6&kat=0&aut=0
K té opakovatelnosti - je Mona Lisa kýč? V originále jistě ne (snad se shodneme)
ale co taková tištěná kopie??? To je bezcenná tretka bez jakékolv hodnoty i když vypadá stejně...
c
- umění je většinou abstrahující - očišťující podstatu věci od nánosu nepodstatných prvků - třebas až k ČB provedení (viz třeba Guernica od P.Picasso)
- kýč naopak má tendenci vršit líbivé atributy
zde na pP tak oblíbené výměny oblohy třeba ("aby to bylo "umělečtější a výrazově silnější" = přeloženo "líbivější")
d
západ slunce není kýč
fotka západu slunce není kýč
tatáž fotka západu slunce s přidanou saturací je kýč ( =přidané barvičky aby se to líbilo)
původní fotka západu slunce bez zásahu ve zlatém rámu s andělíčky (nebo i bez nich?) je kýč
fotka přírody bez prvků inscenace, dokumentární a reportážní fotografie není VĚTŠINOU kýč - pokud není autor dopaden s jednou a toutéž plačící palestinskou matkou (nad ztrátou syna) vyfocenou na různých místech Bejrůtu (což se talo a byla to pořádná ostuda....)
inscenovaná fotografie je zatraceně často kýč (-zvláště pokud se snaží vypadat přirozeně) a nebo přinejmenším balancuje na hranici kýče (J.Saudek)
5)
Za zmatení obsahu slova kýč ve fotografii může takzvané PAUMĚNÍ - tento všeobecný trend dnešní doby se umí fantasticky kamuflovat a je místy velmi obtížné jej odlišit od skutečné tvorby hodnot
(např. Dášenka a Havelka (nebo tak nějak) od Knížáka) tady na pP typicky Valerie Pavlíčková a většina recesistů pinholistů, přenašečů fotovrstvy na papír atd.). Tato extrémně nebezpečná sorta individuí se snaží sebe sama postavit na úroveň jedině uznáváných "umělců" povyšujíc se elitářsky nad ostatní "zabedněný plebs". Jejich tvorba (pokud toto slovo není urážkou ostaních) je je snůškou různých klišé (povrchních nepodstatných rysů umělecké tvorby odtržených od vlastní podstaty tvorby a jejího vývoje a hlavně bez základní řemeslné zdatnosti a bez jakéhokoliv tvůrčího přínosu). Tato nebezpečná individua prosazují porprůměrnost jako vrchol dokonalosti - tím již zmátli davy a vyskytují se nejen ve fotografii ale ve všech uměleckých žánrech včetně divadla a poesie.
Jsem si vědom, jakou odezvu tenhle odstavec vyvolá a kolik potrefených se ozve pokazujíc na právo tvořit co se jim zachce nebo na svobodu slova. Bohužel, ten kdo má jen trochu citu ví o čem mluvím a kdo je nemá bude hledat hůl...
BOHUŽEL tato nebezpečná sorta lidí se snaží diskriminovat všechny ostatní tvůrce (NEŘÍKÁM "umělce" - povšimně te si porosim tohoto rozdílu) tím, že jejich banální krajinky a další fotky jsou nicneříkající výcvaky a kýče. Bohužel ten koho osloví Eva a Vašek se v tom nezorientuje (i kdyby omylem chtěl) a uvěří agresivnější rétorice a masáži z multimédií...
--------------
Asi vše pro tuhle chvíli
--------------
P.S. -k "opakovatelnosti" - nemám na mysli "reprinty" atd. ale především schopnost za odpoledne vytvořit dalších 100 velmi podobných kousků

František Turcsányi | 18:13:48 04.02.2008 | |

ahoj Marián. Problém je v tom že počet fotografov s tvojim videním sveta je tolko že to devalvuje a unavuje hlavne pri dnešnej dostupnosti techniky.Preto si myslím
že cesta je v hľadaní a nových nápadoch.Možno nie vždy za cenu pridanej
hodnoty.Ale v konečnom dôsledku je dobré,že nemáme všetci rovnaký názor,pluralita je výborná vec.

Marián Vargic | 17:48:39 03.02.2008 | |

2 František: že to hovoríš zrovna ty, keď pri pohľade na tvoje portfolio mi je jasné že gýče nefotíš, ale bohužial nefotíš ani fotky s pridanou hodnotou. ten výstup sa z môjho subjektíneho pohľadu dá nazvať len slovom cv...k ahoooj.

František Turcsányi | 21:47:29 31.01.2008 | |

myslím že toto povedať je na tomto fóre veľmi potrebné /možno trochu menej akademicky/ lebo mám dojem ,že toho gýču je tu neuveritelne veľa a jeho niektorí
predstavitelia sú dokonca najvelkohubejší ostrelovači aj mnohokrát kvalitných
fotiek na ktorých posúdenie vôbec nedorástli a možno ani nikdy nedorastú.

Valerie Pavlíčková | 10:57:11 31.01.2008 | |

gut, gut, done Q.

Radim Koštial | 11:17:40 27.01.2008 | |

kuci me uz to nebavi cist, akorat bych si dovolil opravit wildu dole, myslim, ze chlapi si lepej buchty z casaku do skrinek ne protoze dobra fotka, ale protoze bobr

Marián Vargic | 20:27:27 26.01.2008 | |

helou.. normalne si ma potešil že si sa na tu moju zhatlaninu, ktoru som "vyprodukoval" ani neviem prečo, celkom prijemne a odborne odpovedal, dokonca si si dal aj namahu s konkrétnymi časťami. popravde si mi odpovedal k veci a nie so spominanou "umeleckou" nadradenosťou. vďaka, ahoj. a poklona za námahu.

Michal Duchek | 12:50:11 25.01.2008 | |

JK - zivot neni pericko
Sara Saudkova

Jiří Královec | 12:36:34 25.01.2008 | |

Trošku jsem to prolítl, je to dost hutnej, těžkej text :-)

Michal Duchek | 09:43:54 25.01.2008 | |

MV - ctu Tvuj komentar uz asi po sty a popravde mu jako celku moc nerozumim, tak se pokusim pekne poporade at to ma alespo nejakou korelaci s polozenymi otazkami.

>Prečo si ale myslíš, že to čo baví "väčšinu" je konzumné, konvečné... kýčové...
Jak jsem jiz predestrel v clanku to tak napsane neni, lec mnoho pravdy v tom je, to co se libi vetsine se da predevsim dobre prodat (prodat v kazdem slova smyslu), projed si nejsledovanejsi porady, nejctenejsi deniky, vyrocni ceny hudebni akademie, v tom vidim aspekt "konzumence", je to dobre stravitelne, tak to budeme papat, lidem se to dobre papa, tak jim to budeme varit.
"Konvencni" je to v kazdem ohledu, s prihlednutim k zabehnutym pravidlum kompozice, konvencnosti svetla, konvencnosti snimaci techniky, konvencnosti hodnoceni. Konvencnosti zaplavy genericke konvencni literatury, ...jak fotit, krajinu, portret, akt, makro jeste lepe... coz tak trosku souvisi s tim konzumem. Konvencni zobrazovani, jak pisu v clanku, je zarukou toho, ze prijemce na prvni pohled pozna co mu chces sdelit.
"Kycove" - viz Kulka a Silverio vyse. Jak jsem se dohodl s Petrem a jak je zmineno i v clanku, to ze fotka neni "umelecka" neznamena, ze je automaticky vyhradne a jen "kycova".

"Erudovany vs. dementni prijemce, fotka s pridanou hodnotou" - pokud do fotky vlozis nejakou jinou informaci, znak symbol, parafrazi, nutis prijemce premyslet, pokud do ni nic takoveho nevlozis, tak to tam proste neni. Fotka Jeseniku bude porad fotkou Jeseniku (mozna za par set let az nejaky kopec odtezi nebo jim protahnou dalnici bude mit cenu dokumentu), pokud do ni nezakomponujes neco co ji posune, bude rikat "jsem fotka jeseniku, svitilo slunicko, byla ranni mlha a pokrocily podzim, nejsem unikatni, takhle si jeseniky vyfotilo uz asi 5000 lidi a z kopce vedle dalsich 8000, ale jsem krasna, jeseniky jsou tak krasne, proto musi byt alespon jedna fotka jeseniku na kazdem fotoserveru".

"Povysenectvi" - viz nize, oddechova fotografie a vyse neumeni neimplikuje kyc.

Michal Duchek | 03:10:38 25.01.2008 | |

Pricinu "povysenectvi" lidi s memu srdci blizkym zamerenim bych hledal nekde v tom Silveriovi, jakkoliv je to marniva a malicherna lidska vlastnost.

PSPS:...to po Tobe preci nikdo nevyzdaduje.

Michal Duchek | 03:03:32 25.01.2008 | |

Rozsirme tedy rodinu fotografie o dalsi kategorii oddychove fotografie, to snad nikoho neurazi.

Michal Duchek | 03:00:24 25.01.2008 | |

MV - Prečo si ale myslíš, že to čo baví "väčšinu" je konzumné, konvečné...
To v tom clanku nekde pisu?


cetl jsi to cele, nebo jenom prvni odstavec a Sigutovy komentare?

Marián Vargic | 22:28:09 24.01.2008 | |

Ahoj.. fotím to čo ma baví a to čo sa mi páči a naplní ma radosťou. Zhodou okolností práve to isté baví veľmi veľa ľudí, aj sa im to páči. Tebe sa zrovna páči niečo iné čo napĺňa radosťou teba, a nie až tak veľa ľudí. Prečo si ale myslíš, že to čo baví "väčšinu" je konzumné, konvečné... kýčové (nazvy si to ako chceš), ale len to vaše je "kdesi jinde" je erudované a vyžaduje si inteligentného pozorovateľa, a to naše je tak bežné že to pochopí aj dement. Páči sa mi veta od Šiguta, kde hovorí že nemá cenu se jiným nějak posmívat, či být nad ně povýšený. A ja mám práve pocit z ľudí s tým tvojmu srdcu blízkym zameraním, že práve to povýšenectvo nad "väčšinou" vo vás je. a všetko ostatné čo nemá hlbokú myšlienku je kýč. Nie vždy musím pozerať film s psychologickou zápletkou vypovedanú v metaforách. A ak ty si radšej pozrieš francúzsku psychologickú drámu a ja radšej snowboarďákov, znamená to niečo z čoho plynie váš ťažký nadhľad nad spomínanú väčšinu?.....
P.S.: ak ma to bude baviť, budem zbierať zápalkové škatulky, hlavne že mi to urobí radosť,,, obohatenie pomocou fotky s pridanou hodnotou mi tú radosť zatiaľ nespôsobuje.

Michal Duchek | 22:11:18 24.01.2008 | |

VV - zalezi jakym smerem jdes ;)

Vladimír Vereš | 15:51:55 24.01.2008 | |

Ona každá snaha definovat kýč má slabinu v tom, i když se případně shodneme na jakési definici, zaručeně se neshodneme nad zařazením konkrétního díla do této kategorie.
Aneb: za kýčare sám sebe nepovažuje nikdo, protože každému začína hranice kýče až tam, kam by on jako tvůrce nikdy nevstoupil. :o)

Michal Duchek | 13:01:05 24.01.2008 | |

JH - mas pravdu, ani bezverce neobrati, kdyz si precte par versu z bible ;)

Jan Holub | 12:03:16 24.01.2008 | |

Článek dobrej, vtipné jsou ty pasáže kdy Duchek cituje Kulku, který cituje Kunderu ;-))

No celý je to tak složitý téma, že by se s ním dalo zabrat podstatně víc kB, nejlepší je fotit podle svého vkusu. Vkus si člověk může poněkud vytříbit, ale těžko něčí vkus "přesvědčit" nebo obrátit.
Kundera napsal "Kýč je absolutní popření hovna" (prosím pochopte že je to vytržené z konceptu a tomuto závěru předcházelo dlouhé vysvětlení, ze kterého toto logicky vyplynulo) neznamená to, že když vyfotím kýč s hovnem v popředí, nebude to kýč. Nejspíš to bude jen kýč s hovnem. Nevím jestli je z toho patrné co chci říct, ale i kdyby si teď kdokoliv po přečtení článku uvědomil, že vlastně on je tím s esteticky infantilním uvažováním, nebude mu to nic moc platné.

Michal Duchek | 07:53:14 21.01.2008 | |

add chyby, jsem si vedom, ze tam nejaky zbyly - snazil jsem se co to slo, cetl jsem to nekolikrat a par mi jich uteklo - tedy hlavne pri poslednich upravach.
add Saudek, nevim, me se libily jeho dokumentarni fotky, kdyz byl mladej, tak 2,3 bych si vybral i z tech inscenovanejch.
add Einstein, to bychom po nem chteli asi moc, kdyby mel psat jako rowligova a zpivat jako gott, :)

Jan Fikáček | 09:38:34 20.01.2008 | |

A ještě jedna drobnost. Když je někdy autor velice dobrej a originální, musí se stát nakonec kýčařem. Příkladem pro mě může být třeba Saudek. Ze začátku prosazoval něco opravdu nového a výrazného, ale když se to stalo všeobecně známým, pak další pokračování v tomto stylu už nic nepřináší. Honza Saudek je dle mýho dnes stejná chodící mrtvola jako ten dole zmiňovaný Honza Nedvěd.
No, Saudek je možná kontroverzní příklad, tak dám jeden dost nediskutabilní, i když ne z umění. Četl jsem tuhle trochu Einsteinovu knížku Fyzika jako dobrodružství poznání. Po několika stranách jsem to odoložil, protože to byla nuda. Nikdo ale nepochybuje, že Einstein byl jeden z nejoriginálnější duchů minulého tisíciletí. Kdyby byl třetí kategorie, asi bych našel něco, co jsem ještě neznal, ale protože protože byl tak dobrej, že jeho originalita byla všeobecně fyziky přijata, jsou jeho myšlenky dnes už banalita.

Jan Fikáček | 09:20:39 20.01.2008 | |

Moc pěkný článek, i když bych na něj zkusil pustit kontrolu češtiny. Zaručeně tam najde nejméně 4 chyby, což je ale drobnost.
Možná to vidí pan Kulka maličko zjednodušeně a poněkud mechanicky (kockatě říkaj Slováci), ale je to jasné, přehledné a snad i úplné.
Nicméně tam jasně ukazuje známou věc, že i ten kýč je relativní v tom smyslu, že v kýč v jedné kultuře nemusí být vůbec kýčem v jiné kultuře (takový princip výměny evropských cetek v 19. století s domorodci za potraviny při námořních plavbách do Afriky). Kýč je relativní i v rámci jedné kultury mezi různými lidmi. Když pomineme rozdíl mezi úrovni masovou a úrovni "uměleckou", pak i mezi "umělci" mohou být takové rozdíly, které z kýče pro jednoho dělají "nekýč" pro druhého.
A taky si asi nemyslím, že správné hledisko pro kýč je hledisko jediného člověka, který už "všechno viděl" a je nej v oboru. I když se s autorem asi shodnu na emocionálním hodnocení kýče pro masy, přemýšlím o tom, že i kýč z pohledu toho "nejlepšího", může posunout mnoho "umělců" či neodborníků (což nemusí být vřdy burani), takže kýčem být vlastně nemusí. Zase dost mechanicky, ale jen jako podnět k úvahám lze uvést, že něco, co je kýčem pro úzkou skupinku zasvěcenců, může nejvíce posunout většinu lidí, a pak takto vzato, kýčem není.
Taky mám dost odpor k většině fotek, které se prodávají v různých masových galeriích, ale určité elitářství mi přijde někdy dost mimo realitu.

Pan Smazaný | 15:49:17 14.01.2008 | |

S tím by se dalo souhlasit.

---