Nedokážete jako fotografové přesvědčit ani své nejbližší o vlastní výjimečnosti? Nenašli jste vlastní vidění světa a technika vás neposlouchá? Jsou vaše fotky utopené do šedého průměru a nestojí nikomu za nejen chválu, ale dokonce ani za kritiku?
Nezoufejte, pořád to není ztracené. Vaše šance se jmenuje nový dokument.
Dokument je velmi starý pojem, následující informace však pro vás má, jak bude dále vysvětleno, jen orientační význam.
Původní význam termínu dokument označuje písemnost, která dává hodnověrnou informaci o nějaké skutečnosti, prostě doklad. Informační obsah a pevná vazba na skutečnost jsou také základní vlastnosti významu dokument přeneseného do fotografické a filmové tvorby, která jen k suchému obsahu dodala omáčku, zaručující stravitelnost. Dokument v jakékoli formě prostě přinášel zaručenou informaci, které nás sice nemusela nutně zajímat, ale které se dalo věřit.
Při pohledu na fotografický obor je zřejmé, že mnoho dokumentárně významných snímků vznikalo bezděky, jen základě neškolené snahy o zachycení banální situace a hodnotu jim prostě přidal čas. K cílevědomému pořízení dokumentární fotografie se ovšem v onom (pro nás neudržitelném) pojetí předpokládala slušná znalost dokumentovaného prostředí, vynalézavost co do vytváření a využití příležitostí, slušné zvládnutí něčeho, čemu se dá říkat umělecká forma a v neposlední řadě bez debat zvládnuté řemeslo. K tomu patřilo také vybavení, které pojistilo výsledek na úrovni i při nepříznivých podmínkách, neboť dokument na rozdíl od volnějších žánrů podstatně zužoval pole pro pohotovou substituci záměru za neúspěch, jinak v umění celkem běžnou. Tvůrce onoho „starého“ dokumentu musel prokázat obdivuhodnou všestrannost a sdružit v sobě vzdělání, umělecký talent i řemeslnou zručnost a k tomu vytrvale snášet nepohodlí (které tu a tam zahrnovalo i ostrou střelbu).
Chcete-li jména – namátkou Plicka, Kállay, Martinček, Štreit nebo Holomíček, venku pak členové sdružení Magnum včetně Josefa Koudelky a tisíce dalších. V jejich tvorbě jsou prvky přežitého dokumentu jasně identifikovatelné a poznáte tam, čeho se vyvarovat.
Těmito fakty se ovšem nemusíte trápit, to všechno prostě bylo. Naštěstí pro vás jako tvůrce nového dokumentu je všechno jinak. Stamiliony snímků popisující fádní podobu světa se beznadějně okoukaly a realita zmrazená v čase už skoro nikoho nezajímá. Divák, považující sám sebe za fajnšmekra, je naopak připraven obdivně vzhlížet k originální síle vašeho výrazu a jakýkoli realitou pošpiněný obsah přitom rád oželí. Starými významy pojmu dokument se proto netrapte. Využijeme ho jen jako dveřeotevírající logo a přežilý obsah nahradíme vlastní volnou tvorbou. Bylo by přece jen škoda nevyužít toho, že škatulka dokumentu má stále svoji váhu a umí v divákovi oslabit podvědomou tendenci k odmítání našich výtvorů. Divák před tímto logem jistě pocítí respekt, který se dotkne všeho, co je pod ním prodáváno. A nezapomeňte, právě pro chybějící respekt a uznání do toho jdeme.
Musíme ovšem obsah pojmu dokument mírně předefinovat na míru vlastním limitům (čti omezením). Dá se totiž předpokládat, že vám do naznačené renesanční všestrannosti leccos chybí a výsledek to jistě poznamená. Pozornému divákovi by dokonce nemuselo uniknout, že předkládaným dílům chybí nejen myšlenka, ale i jakýkoli smysluplný obsah. Buďte si však jisti, že pozorný divák není zrovna typ, který by v jakémkoli myslitelném auditoriu mohl získat převahu. Nás bude zajímat spíše divák běžný, kterému stačí dostatečně rázné odlišení, které může vnímat je jako zábavný klad. Nic dalšího zkoumat nebude, i kdyby toho byl schopen. Předvedete-li své výtvory se suverenitou pokerového profesionála (a nálepka dokumentu k tomu patří), zvolí divák před dílem, které ho zaskočilo, raději cestu obdivu než podezření (už kvůli eliminaci nepříjemného pocitu, že šlápl do čehosi vyžadujícího neprodlenou očistu obuvi). Pohádku o císařových nových šatech nakonec známe všichni.
Rozptýlit podezření, to je hlavní úkol vypůjčeného loga dokument. Protože logika jeho použití pro tu podivnou podívanou by mohla i nám samotným připadat trochu kostrbatá, je třeba zvládnout následující mentální salto: Hlavním cílem dokumentu bylo odjakživa nejen předat informaci, ale také zapůsobit esteticky, jistě s cílem důkladně vrýt informaci divákovi do paměti. Proto k dokumentu odjakživa patří i působivá umělecká forma – a to je naše tajná branka do jinak nedobytné pevnosti. Umělecká forma se stane naším druhým jménem a vytěsní z dokumentu cokoli tak nedůležitého, jako je informace, unikátnost okamžiku a podobné haraburdí. Jsme v bezpečí, umělecká forma je totiž něco, do čeho vám nikdo nemluví.
A hlavní dobrá zpráva – náš nový dokument nemusí informovat vůbec o ničem, natož aby mu svazovala nohy jakákoli přítěž vyváženosti nebo zákazu manipulace divákem. Je proto možné oprostit díla od všeho, co by jim bralo zajímavost, a budou to jakoby náhodou tytéž vlastnosti, které by vám zvedly laťku do nedostupné výše. O unikátnosti okamžiku, sdělnosti nebo řemeslné úrovni je zbytečné se bavit – jak bude dále rozebráno, tam dokonce platí čím hůř, tím lépe. Vaše fotografie mohou být klidně vizuální obdobou hudební produkce, vzniklého procházkou kočky po pianových klávesách (a to piáno nakonec ani nemusí být naladěné). Místo obsahu a formy je nutné zaměřit se na prezentaci. Vaše poker face a prezentační suverenita musí přebít veškeré nedostatky a zajistit divákovi zážitek, po kterém podvědomě touží.
Jediná povinná náležitost je název. Ano, skutečně musíte své výtvory vytrvale označovat jako dokumenty, což bude sice občas otravné, ale naprosto nutné – nečekejte, že by si je kdokoli k dokumentu zařadil sám.
Při volbě fotografovaných motivů je především nutné se pokud možno vyhýbat jakémukoli obecně známému prostředí a dvojnásob pak významným a sledovaným událostem. Vyhledáváme naopak místa atypická, podivná a dostatečně bezvýznamná. Polorozpadlé ruiny nebo špinavé pasáže jsou pro váš objektiv ideální střelnice. Oh, ještě něco – musí tam být Lidé! Nový dokument bez postav, tváří, končetin je vratká bárka rychle nabírající vodu. Ale zase bez velkých obav, ono vlastně vůbec nezáleží na tom, kteří lidé to jsou, jak a při čem jsou zachycení, nějaký ten panák je prostě jen povinná rekvizita, maskot, kterého pořídíme tak snadno, jak jen to půjde. Ani kompletní být nemusí, třeba neostrý kus cizích zad nebo i mázlý stín vlastní nohy lidskou přítomnost dostatečně zajistí. Jako vděčný motiv se ukážou i náhodné fragmenty výkladních skříním, v tomto případě se spokojíme s náhradou živých lidí figurínami a s výhodou využíváme profesionálního aranžování a svícení. V bizarnosti zachycení se nijak neomezujeme, naopak.
Vyvarujte se však snímků přírodních. Na mnohotvárnou dokonalost přírody by mohlo být veškeré naše mlhotvorné vybavení krátké a navíc, významný podíl příznivců očekáváme mezi znuděnými metrosexuály, kteří se přírody samozřejmě štítí.
V oblasti fotografických postupů není vše jasné, jak by se mohlo zdát. Samozřejmě, chceme se odlišit, vyniknout, nechat světu poznat svoji výjimečnost, udělat rázný škrt přes generacemi konzervovanou nudu – ale narážíme na úskalí podvědomého dodržení zásad. Je hořkou skutečností, že skoro vše, co se tradičně na snímcích považuje za rozumné dodržet, má svoji záludnou logiku a pokud nás ta zastihne nepřipravené, můžeme nedopatřením stvořit něco nebezpečně konvenčního. Nic nenaviklá divákovu důvěru v našeho génia víc, než přehlédnutá třetinová kompozice, ostrý hlavní objekt nebo dokonce kompletní neuříznutá hlava. Tady se nedá doporučit nic příjemnějšího, než se poctivě našprtat všechny hlavní zásady stavby fotografického obrazu za účelem jejich důsledného a kvalifikovaného nedodržování. Teprve současným porušením tří až pěti pravidel se rázně vydělíte z pásma náhody, která charakterizuje výtvory diletantů, a zabráníte tak vlastnímu splynutí s nimi. Berte to vážně, jen ledabyle a napůl zkažené fotky vám nesmrtelnost nezajistí.
Příklad: U fotografie se vždy cenila jasná přítomnost jednoho hlavního motivu, od které se můžeme odlišit buď pracným zmnožením motivů na číslo kolem deseti anebo daleko jednodušeji, vynecháním čehokoli, co by se za motiv vůbec dalo považovat. V oblasti expozice je především nutné vyvarovat se současně prokreslených stínů a světel, máte tedy na výběr mezi výraznou podexpozicí a přeexpozicí. Pokud si včas všimnete, že se vám ani jedna varianta nepovedla, dá se to ještě napravit hrubým zásahem do vyvolávací doby. Pokud se k tomu se ještě na snímku nenajde nic ostrého a vodní hladina zaujme polohu v patnáctistupňovém náklonu, máte sice nejhorší za sebou, ale na druhé straně přidaným škrábancem, a otisknutým palcem rozhodně nic nezkazíte.
Jen mezi námi – netrapte se originalitou. Její požadavek je jen formální, vyžaduje ji nakonec jenom náš image. Pokud jde o tvorbu, v přebírání cizích nápadů nám naopak nic nebrání, pro mnohé z nás je to prakticky jediná cesta. A problém předlohy je v době internetu jen otázka chvilky hledání. Budete-li se přitom pohybovat jinde, než vaši předpokládaní diváci, vaši nesmrtelnost ta trocha vypůjčených nápadů těžko ohrozí.
Pokud jde o výzbroj, hlavní starostí bude sehnat dostatečně špatnou, naše interní heslo budiž šrotem k odpadu. Naše snažení musí podpírat jistota, že i kdyby snad divák náhodou zapochyboval o přínosnosti výsledku jako takového, zbude mu alespoň rezervní obdiv k tomu, že jste ho vyprodukovali hodinářskou lupou v krabici od kafe na dvacetiletý film. Přirozeně tak vypadávají z repertoáru nejen jakékoli funkční automaty, ale i všechny spolehlivé mechanické stroje se slušnou optikou. Také jakýkoli světlotěsný stroj je pro nový dokument nevhodný, protože eliminuje další důležitý prvek kreativní náhody (a přiznejme si, kde bychom bez ní, odkázáni jen na vlastní talent a um, byli?).
Náš ideální přístroj proto neostří, neumožňuje volit přesný výřez a nerovnoměrně osvěcuje obrazové pole. Film přetáčí s cca 30% překryvem sousedních políček a pokud při tom dovede ještě nechat pootevřenou závěrku, narazili jsme na poklad. Za objektiv se nejlépe hodí plastová lupa nebo čočka z dětského diaprojektoru, zbavená smirkem nežádoucího kontrastního podání, bez nadměrně ostré kresby a malebně vinětující . Barevná vada a geometrické zkreslení objektivu je prakticky nutností, stejně jako bohatství vnitřních reflexů. Je však důležité, aby závěrka disponovala dlouhými časy – nezapomeňte, že váš nejpoužívanější bude půlvteřina z ruky. A umí-li váš přístroj i vícenásobnou expozici, neváhejte ji hustě používat bez ohledu na logiku (mimo jiné tak ušetříte za film, byť ty prošlé nebývají zrovna drahé).
Naprosto nepřípustné jsou dosud veškeré digitální aparáty, ne že by nedokázaly fotit dostatečně špatně, ale pro váš image fotografického suveréna se prostě nehodí.
Shrnuto, podtrženo: Všeho, co slušně fotí a nekazí filmy, se co nejrychleji zbavíme.
Všechna práce s výběrem vybavení by však přišla nazmar, kdybychom ho zamlčeli. Samotné zkažené fotky vaši fotografickou kompetenci neukážou, dokonce by mohlo dojít k politováníhodnému opaku. Proto je potřeba pod ně důsledně psát, jak neuvěřitelnými monstry vznikly.
Pokud neseženeme stříbrné desky pokryté asfaltem na daguerrotypii, nezbývá nám, než fotit na film. Hrozící nudu a splynutí s davem můžeme odvrátit například protažením kinofilmu středoformátovým přístrojem, a samozřejmě důsledně dbáme, aby šlo o materiál spolehlivě prošlý (v nouzi je pro stejný účinek možné povozit nový film za oknem auta jeden, dva letní měsíce). Pokud jde o vývojky, nic staršího než stoletý Rodinal asi neseženeme a volba je tedy jasná (ovšem s výhradou pozitivních vývojek a vody nabrané v řece pod chemičkou). Veškerou materiálovou exotiku samozřejmě opět vytrvale inzerujeme u snímku i jinde.
Co by snad dostatečně tvůrčím způsobem nedegradoval aparát, to pojistí proces. Filmy zpracováváme opačným procesem vzhledem k charakteru emulze, tj. inverzi jako negativ a vice versa. Nedoporučuje se jej stříhat nebo dokonce archivovat v nějakých trezorcích, naopak, skladování v ruličkách s občasným rozvinutím (kvůli doplnění prachu) a opětným utažením vám kreativními škrábanci bezpečně zajistí diváky bez dechu. Také s otisky prstů se nedoporučuje šetřit. Fotografujeme-li barevně, s barevnými korekcemi se nezatěžujeme a světelné skvrny z netěsné kazety jsou vítaným zpestřením obsahu. Zvláštní pozornost je třeba věnovat okraji – je známá věc, že divák nečeká na nic tak nedočkavě, jako na podobu vaší perforace a také písmenka a čísla snímků dílo okoření. A jen mezi námi, pro mátožný hlavní obsah vašeho snímku bude odklon divácké pozornosti k okraji čistým dobrodiním.
Podporu své snaze musíme dodat i v závěrečné adjustaci. Okraje papírových kopií neřežeme, ale trháme na tupé hraně, fotografie ukazujeme zmačkané a propíchané napínáčky, dobré je na ně šlápnout botou s výraznějším vzorkem nebo lehce skropit kafem. Pokud jde o velikost, hlavně se vyhneme jakékoli přiměřené a funkční. Snímky, které nedopatřením vyšly ostré (zejména středoformátové přistroje jsou v tom trvalou hrozbou), předkládáme v rozměru 6x6 nebo 6x9 cm, což zkázonosný detail dostatečně potlačí. Naopak, u čtvrtinového výřezu z neostrého barevného kinofilmového políčka, kde nic takového jako kresba nehrozí, demonstrujeme svoji odvahu nazvětšováním alespoň na 50x60 cm.
Bez hledu na to, kolik práce jsme s nimi měli, bylo by naivní spoléhat na to, že samotné snímky budou naší jízdenkou na Olymp. Tu si naopak musíme odpracovat na poli zvaném marketing. S limitovaným půvabem svých fotek počítáme, a obdivné emoce tedy musíme vyvolat jinak. Samozřejmým začátkem je volba titulků (zvláštní půvab má zkomolená angličtina) a dále doprovodné poznámky s pečlivou dokumentací všeho exotického, co se při vzniku snímku vyskytlo. Pro osobní debaty se pak doporučuje nastudovat razantní argumentaci, která smaže všechny zbývající pochybnosti o tom, že snad nevíte, co činíte. Zvlášť účinná jsou slova projekt, koncept, vize, symbol, kontext, demaskování, bienále, porota (ne, nemusíte kvůli tomu vystavovat), performance, postmoderní, transcendentální, kreativní, alternativní, simultánní, retrospektiva, (sebe)reflexe, exprese, disharmonie, jsoucno, mnohost (nejlépe světů) reinkarnace, deziluze, background atd. - pokuste se v každé větě alespoň jedno použít.
Další účinná slova je naopak nutné používat v negativním smyslu: dogmatismus, omezenost, strnulost, konvence, přežilé formy, vyčerpané postupy, jediný názor, tunelové vidění atd. (vše samozřejmě s výhodou v cizojazyčných variantách), to je náš repertoár vhodný pro preventivní i následnou charakteristiku poznámek a děl těch, kteří vás jaksi nepochopili.
A některým nebezpečným slovům se raději vyhneme úplně, na prvním místě je tu zřejmě myšlenka.
Rozhodně se nedoporučuje jakékoli riskantní žonglování s humorem, snadno se mohl obrátit proti nám. Výjimku tvoří snad jen decentní zesměšňování zvlášť vytrvalých kritiků, viz dále. Jinak je nezbytné tvářit se neustále tak smrtelně vážně, jako bychom budovali katedrálu a celou váhu její klenby nesli na vlastních ramenou.
Zvlášť sofistikovaný přístup vyžaduje reakce na kritiku, která se díky charakteru díla nutně dostaví. Naprosto nevhodné jsou podrážděné odpovědi, nedejbože nadávky a vůbec jakékoli nervní akce, indikující zásah citlivého místa. Naopak se doporučuje bohorovný klid, jen velmi jemný laskavý humor a vůbec shovívavost vypůjčená z rozpravy s mongoloidním dítětem. Vaše řeč musí vždy vyústit do trpělivého vysvětlení (samozřejmě provedené formou důkladného zamlžení), kterým jakýkoli útok odkloníme stranou. Nejlépe se to podaří za přispění vlastní síly protivníka a tedy v nejlepších tradicích asijských bojových umění (například vhodně štiplavou charakteristikou protivníkových vlastních děl).
Svoji výlučnou pozici mimo upocený peloton (tedy samozřejmě před ním!) můžeme podporovat i zvláštnostmi v chování a případně i punk-bohémským vzhledem. V tomto ohledu však musím zájemce odkázat na vlastní průzkum.
V osamocení přece jen nemáte nejlepší šance a je lépe si úspěch pojistit nějakou formou kolektivizace. Nábor zájemců nebude obtížný, neboť lidí, jejichž ambice narazily na strop reality, je všude dost. Je však nutná selekce zájemců, vybavených dostatečnou oddaností, sofistikovanými komunikačními schopnostmi, vizionářsky vytřeštěným pohledem a mimo jiné také tvůrčím zaměřením, které tomu vašemu přímo nekonkuruje. Nepodnikáte to přece všechno kvůli nějakému mizernému druhému místu.
Úkolem doprovodného tělesa, které takto zbudujete, bude jednak vytrvalé vysílání vaší chvály všemi směry a pak také manuální výpomoc při vašich doufejme opakovaných výstavách (rámování, vylepování plakátů, potlesk při vernisáži, psaní do knihy návštěv atd..). To vše ovšem za nezbytného rizika, že budete požádáni o totéž, ale tak krutý už svět bývá.
Další spojence najdete tam, kde byste je nečekali. Pravda, jejich podpora vaší věci nebude uvědomělá, zato však spolehlivá a masivní. Jsou to tisíce neúnavných cvakalů špatně nasvícených růží, přepálených pláží, ohnivých slunce západů, přesaturovaných krajin s polarizační oblohou a vyžehlených aktů plastového vzhledu, tedy lidí, které pohání touha zachycovat cokoli, aniž by zvládli „jak“ a věděli „proč“ a kteří se ve své fotografické nejistotě vždy přidávají k bezpečné většině. Jsou to právě oni, kteří trpělivě investují svůj čas a často nemalé peníze do dokonalého otrávení nebohých diváků, a ti jsou pak v touze po změně lační koukat na cokoli dostatečně jiného, ano, dokonce i tak jiného, jako jsou vaše snímky.
Při průkopnickém snažení na poli nového dokumentu samozřejmě narazíme na potíže, ale je zbytečné ztrácet kvůli nim sebejistotu. Stále si uvědomujeme, že se pohybujeme v neměřitelném oboru, kde se skutečná prohra nedostaví dříve, než s naší vlastní kapitulací. A k té dá-li bůh nikdy nedojde.
Poznámka: Článek nemá v žádném případě zesměšňovat zákonitý vývoj spojený s objevování nových postupů, a to jak na poli fotografického dokumentu i mimo něj. Jen s trochou (kéž by zábavné) nadsázky ukázat na ty, kteří se bez vlastní invence lacino připřahují za cizí vůz. S vypůjčenou nálepkou, jejíž význam možná ani nechápou a za hranicí poctivého přístupu k druhým, ... i k sobě samým. Projevy souhlasu i odporu jsou vítány a budou pečlivě analyzovány.