Hodnocení fotografií na fotografických serverech bývá častým zdrojem sporů, zdrojem snad dokonce významnějším, než samotné vystavené fotografie. Jako příspěvek k existujícím názorům lze chápat také tento článek. Při jeho sestavování jsem vycházel z poznatků získaných na více fotografických serverech a to, že jej uveřejňuji právě zde, neznamená, že by se místního serveru týkal v nějak zvýšené míře. Naopak, některé dále uvedené jevy se daleko hojněji vyskytují na serverech jiných.
Ještě čtenářskou poznámku – i když je tento článek o hodnocení fotografií, není o bodování, ale o věcech důležitějších. Neproklamuji jeho absolutní pravdivost ani úplnost, jde opravdu jen o souhrn mých pohledů, které jsem psal víceméně bez ohledu na to, komu mohou být příjemné nebo naopak. Považuji to za jakousi službu veřejnosti a nepočítám s tím, že by mi zveřejněním výrazněji přibylo kamarádů a mým fotkám nadšeného hodnocení. Text je také poměrně dlouhý a je v něm ke zvýraznění používána humorná nadsázka. Kdo má pocit, že by s něčím z toho mohl mít problém, je v tuto chvíli varován.
Subjektivita hodnocení je samozřejmě mimo diskusi. I přes osobní povahu dojmů a komentářů je však pro autora užitečné rozeznávat hodnocení přínosná od jalových a také seriozní komentáře od zlomyslných zákeřností. Navíc jsou časté případy, kdy kritikova technická i estetická úroveň vznik hodnotné kritiky i při sebelepších úmyslech prakticky vylučuje. Ve snaze vytvořit základ pro případnou diskusi navrhuji proto následující dělení:
Rozebírá a hodnotí jednotlivé složky snímku jako jsou kompozice, světlo a technická kvalita (ostrosti, tonalita popř. barevnost atd.). Může se dotknout i vhodnosti koncepce, volby objektu, přiměřenosti použité techniky a materiálu, popř. sw úprav. Pro jeho psaní je nutná odborná kvalifikace - jak teoretická (znalost zákonitostí a termínů), tak praktická (vlastní zkušenosti, schopnost vady a přednosti na snímku rozeznat). Samozřejmá je i časová náročnost, analyticky nelze zhodnotit dvě stě fotografií za večer.
Přestože i analytické hodnocení je jistě subjektivní, jeho užitečnost zejména pro méně zkušené autory je nejvyšší a protože jeho tvrzení lze bod po bodu ověřit, potvrdit či rozporovat, je dost nesnadné ho hrubě účelově zkreslit, aniž by se kritik vážně shodil. V tomto smyslu je analytické hodnocení cenné. Má však i nevýhody, zejména zkušení autoři se často kvůli vyšší emotivní účinnosti snímků uchylují k postupům, které jsou z akademického pohledu chybou, a pak může i dobře míněné analytické hodnocení nevědomky mířit vedle. Myslím ale, že jsou-li pravidla překročena opravdu vědomě a účelně, nemělo by to citlivému kritikovi uniknout.
Předává kritikův dojem, vzniklý pozorováním fotografie. Toto hodnocení nevyžaduje od kritika žádné znalosti ani zkušenosti fotografické (pokud odborný pohled omezuje fantazii a emotivní působení, může být dokonce překážkou), jako úskalí se ale může projevit obtížná slovní formulace vnitřních pocitů.
Je nepříjemným faktem, že jednotlivé sebelépe formulované pocitové hodnocení má pro autora jen minimální význam, zejména pochází-li od kritika neznámého. Jakýsi význam má až větší množství pocitových hodnocení podobného vyznění, ale pozor, stále velmi malý. Hromadné omyly, podlehnutí povrchním efektům, smutně nízká úroveň obecného vkusu stejně jako hromadné přehlížení základních nedostatků jsou tak časté, že ani velké množství kladných nebo záporných reakcí nelze přeceňovat. Jde nakonec o jev dobře známý z celé historie tvůrčích oborů – kvalita a vkus mas se spolehlivě míjí. Skutečně směrodatné je zřejmě jen pocitové vyjádření kritika, který je autorovi známý, tj. autor jej má vyzkoušeného, „kalibrovaného“.
Kladné pocitové hodnocení fotografie je však přesto důležité, neboť je hlavní podmínkou jejího širšího (např. komerčního) úspěchu. Proto zkušený fotograf může dávat pocitovému hodnocení přednost. Jde-li mu o masový úspěch a je-li si obsahem i technickou a formální podobou fotografie jist, pak pocity diváka mohou být to jediné, co jej zajímá.
Kritik se zde omezí na pouhé bodování bez komentáře. Užitečnost takového hodnocení pro autora je ještě nižší, než u hodnocení pocitového, navíc neexistuje způsob, jak rozlišit „poctivé“ němé hodnocení od hodnocení motivovaného jinými vlivy mimo sílu kritikova zážitku. Proto je kolem němého, nekomentovaného bodování nejvíce nejistoty, sporů a podezření. Situace je opět jiná u autorů známých a autorem vyzkoušených, u kterých má i tato forma svoji hodnotu.
Všechny popsané způsoby hodnocení fotek mají společné vlastnosti:
1. Věnují se především hodnocené fotografii a vůbec nebo jen okrajově čemukoli jinému.
2. Jsou míněny seriozně, se snahou autorovi předat užitečnou informaci a tím pomoci fotit lépe.
3. Jsou vedeny bez jakýchkoli nefér snah a skrytých cílů.
O komentářích, která přes vnější podobu skutečnou hodnotící funkci nemají, se dočtete dále.
Pseudohodnocení je každé vyjádření k fotografii, které ve skutečnosti jejím hodnocením není a jen se za něj vydává. Pseudohodnocení vzniká často nevědomky, z nepochopení principů nebo z nedostatku osobních předpokladů. Jindy jde však o odklon zcela záměrný. Tehdy kritik sleduje jiné cíle a v naprosté většině případů předstírá hodnocení dojmové, protože úspěšně falšovat analýzu snímku s přidanými nesprávnými závěry je výkon, kterého je málokdo schopen.
Pseudohodnocení může velmi výmluvně vypovídat o nejrůznějších faktech, vztazích, duševních stavech a osobních nedostatcích kritika, pro autora hodnoceného snímku je však fotograficky bezcenné. Zjistí sice s dostatečnou jistotou, kdo a jak moc ho má či nemá rád, nedozví se však nic o tom, jak podobné téma příště vyfotit lépe. Znepokojivý je v této souvislosti fakt, že u některých kritiků je pseudohodnocení převažující až výhradním způsobem vyjadřování k fotkám.
Pro přehlednost si opět dovolím navrhnout vlastní klasifikaci pseudohodnocení v tomto dělení:
Velmi častý omyl, zejména u začátečníků a mírně pokročilých a většinou zcela nevědomý. Kritik obdivuje popř. haní fotografovaný objekt, a nevšímá si způsobu, dovednosti a přínosu, s jakými jej autor vyfotografoval. Objektové hodnocení může být pozitivní („Krásná holčička“!) i negativní („Fuj, pes!“).
Podkategorií objektového je pseudohodnocení hormonální, ve kterém kritik vyjadřuje především ochotu sdílet s fotografovaným objektem společnou přikrývku. Značná část hodnocení portrétů a většina hodnocení aktů patří do této kategorie a korelace mezi fotografovou schopností shánět atraktivní modely a serverovým úspěchem jeho portrétů a zejména aktů je tak drtivá, že může leckoho odradit do vzniklého hormonálního bazénu donkichotsky přidávat pokusy o hodnocení fotografické (potěšitelné výjimky na straně autorů i kritiků však existují).
Též pohlazení od hodného strýčka /tety. Kritik se vyhýbá chybám a usilovně hledá jen, co by pochválil (často, pokud fotka opravdu nestojí za nic, si přitom pomáhá chválou objektu). Motivy pohlazení mohou být i ušlechtilé (podpora vylekaného začátečníka), častěji však jde jen o formu příznivé osobní prezentace nebo o cílenou investici, vkládanou s nadějí na brzkou odplatu u fotek vlastních. Pravidelným prvkem pohlazení je naznačovaný nebo i prohlášený předpoklad nadřazenosti kritika nad autorem fotky (což však zdaleka nemusí odpovídat pravdě). Nulový vztah hodnocení ke snímku svým principem nevylučuje, že se kritik takto zachová i k fotce doopravdy dobré.
Zvláštní podkategorií pohlazení je tzv. návštěva z Olympu, kterou představuje překvapivý výskyt výrazně příznivého hodnocení některým z místních fotografických bohů, běžně se hodnocení nevěnujícího, a to často u podprůměrného snímku začínajícího autora. Kromě čistého vrtochu nebo snahy o osobní marketing zde jako motiv připadá v úvahu i snaha navázat kontakt s nositelem a častěji nositelkou atraktivní ikony (viz kategorii Seznamka).
Kritik pěje nekritickou chválu na dílo uctívaného autora. Výrazně obdivný text často postrádá jakoukoli souvislost s čímkoli, co je na fotce střízlivým zrakem k vidění, a materiál použitý ke konstrukci chvály je získáván z mlhavých sfér intimních pocitů, výronů rozbouřeného podvědomí, dekadentně temných či naopak sladkobolných představ, stříbrného větru, případně vzniká odvážným výkladem symbolů (často jen domnělých). Od „poctivého“ dojmového hodnocení lze kňučení většinou rozlišit podle servilního tónu anebo statisticky, protože některé formulace se bez ohledu na měnící se obsah i formu mistrových děl pravidelně opakují. Na rozdíl od laskavého pohlazení se kritik samozřejmě před září svého idolu plazí v prachu a všemožně dává najevo svoji fotografickou bezvýznamnost a doživotní oddanost.
Většinou velmi lakonické a úderné pseudohodnocení s výrazně záporným až odmítavým obsahem, jehož cílem je shodit jednu konkrétní fotku (zejména u budoucích hodnotitelů). Zdůvodnění bývá pocitové nebo žádné (komentáře typu „Výcvak! [0]“, „O ničem [0]“). Torpéda vypouští kritik většinou bez ohledu na osoby a motivem torpéda tedy není snaha poškodit určitého autora, ale spíš zbavit kritika vnitřního tlaku, způsobeného osobním rozladěním, pracovním či milostným selháním, nepříznivým ohlasem vlastní fotky atd. Kritik prostě torpéduje, jen aby si ulevil.
Torpédující kritik pracuje většinou ve spěchu a proto musí být efektivní, fotografie tedy vybírá rychle a povrchně, jen tak, aby se jejich torpédováním výrazněji neshodil. Klíčem k výběru bývá často typ fotografovaného objektu (zvířata, krajina), ani pak však nejde o pseudohodnocení objektové, protože kritikova touha trhat, nikoli objekt sám, je prvotní příčinou torpédování.
Mezi torpéda proto nepatří salvy nul a jedniček na díla autora, který právě připojil nelichotivé hodnocení ke kritikově vlastní fotografii. Vzhledem k tomu, že tam jde o osobní útok, nikoli pouhé znevážení fotografie, patří tento případ jednoznačně do následující kategorie Otrávený šíp.
Otrávený šíp je největší lumpárnou, která se mezi hodnoceními může vyskytnout. Jde o předstírané hodnocení fotografie, skutečným cílem kritika je však zákeřný osobní útok na jejího autora, jeho zesměšnění, odborné či společenské znemožnění. Otrávený šíp může podle okolností a kvalifikace kritika přijmout i podobu analytického hodnocení, účelová odchylka se však dá snadno poznat, proto se chytřejší útočník této formě většinou vyhne. I když je někdy zabalený do odbornosti, je jediným cílem otráveného šípu urážka, a proto, jako u ostatních pseudohodnocení, jde o výroky fotograficky zcela bezcenné.
Otrávený šíp může v momentálním vyprovokovaném afektu výjimečně vyslat i osoba jinak normální, téměř vždy jako odvetu, kterou co oběť předchozího útoku považuje za spravedlivou. V naprosté většině však jde o projevy lidí sprostých, bezcharakterních či přímo duševně chorých.
Častou variantou otráveného šípu je tzv. vendeta, která je přímou mstou za nepříznivou kritiku fotek vlastních. Může mít formu akutní, jednorázovou, ale často nabývá forem chronických, někdy snad i doživotních.
Jde o důsledek častého omylu, který přisuzuje technice přehnaný vliv na kvalitu fotografie, přestože ten je v poměrech internetového vystavování malý až zanedbatelný a co do významu ho zručnost při zpracování několikanásobně předčí. Kritik se v komentáři nevěnuje ani tak hodnocené fotografii, jako zařízení nebo postupu, kterým byla pořízena. Může být pozitivní („Mňam, leica! [5]“), („Pinhole miluju [5]“) i negativní („Fuj digitál! [0]“). V případě, že kritik sám užívá techniku nebo postup stejný, může jít zároveň i o pseudohodnocení typu Vytí smečky (viz dále).
Nekriticky kladné hodnocení, vzniklé na podporu autora ze spřízněné komunity. Spřízněnost může být založena na podobnosti výtvarného názoru, užívaného procesu (čb, pinhole), fotografického žánru (akt, krajina) či často fotografovaných objektů (auta, květiny), ale i podobného stupně dosažení fotografické zručnosti (rozumí se spíše nízké) nebo společné oblíbené restaurace. Stupeň spřízněnosti kolísá od prostého kamarádství orámovaného společnými fotografickými výlety až po téměř regulérní sektářství. Někdy jde jen o vzájemné hodnocení řádných členů spolku pro vzájemné bodování, ačkoli ti většinou kvůli úspoře času dávají přednost pseudohodnocení němému. Vytí smečky na rozdíl od Pohlazení a Kňučení postrádá jakékoli znaky nadřazenosti či servilnosti a naopak okázale staví na odiv rovnost a bratrství ve stylu „jsme jedné krve ty i já…“.
Vytí smečky je často nerozeznatelné od poctivého hodnocení pocitového a naopak, i poctivé hodnocení pocitové bývá často nesouhlasícími kritiky neprávem za vytí prohlašováno. V obou případech lze doporučit kontrolní přechod na analytický přístup (tj. na základě čeho konkrétního že je fotka právě takto hodnocena?).
Kritik používá prostor komentáře jako reklamní plochu pro svoji osobní prezentaci. Předvádí zde, jak je dobrý a jak fotografování rozumí. Obsah komentáře hýří odborností, ale hodnocené fotografie se prakticky netýká a pro jejího autora znamená stejně nulový přínos, jako pseudohodnocení ostatní. Sem patří i polemiky a prestižní slovní vyřizování účtů s třetími osobami, opět bez souvislosti s hodnocenou fotografií.
Kritik využívá komentář jako prostředek k navázání blízkého až intimního vztahu s autorem (typický komentář „Pěkná ikonka :-)) [5]“), Majitelé lákavějšího exteriéru tyto pokusy riskují zejména vystavením autoportrétu (i když někdy nejde ani tak o riziko, jako spíš naopak o přímý záměr).
Cílem tohoto povídání bylo především poskytnout materiál pro další diskusi. Pokud jste se při čtení bavili, mám radost, pokud ne, mrzí mě to, ale v každém případě platí: Jde o poněkud zlehčenou a velmi obecnou kategorizaci a jakákoli podobnost s žijícími osobami a skutečnými výroky je naprosto náhodná.