Poštovní schránka na rohu ulice,

to není nějaká lecjaká věc.

Kvete modře,

lidé si jí váží velice,

svěřují se jí docela,

psaníčka do ní házejí ze dvou stran,

z jedné smutná a z druhé veselá.

Psaníčka jsou bílá jako pel

a čekají na vlaky, lodě a člověka

aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,

- tam, kde jsou srdce,

blizny červené,

schované v růžovém okvětí.

Když na ně psaní doletí,

narostou na nich plody

sladké nebo trpké.



chichi.. no to jsem nemohla jinak.. tuhle Wolkerovu básničku jsem ve škole k smrti nenáviděla.. proto si jí možná pamatuju dodnes