Lidskostí jsem měl na mysli lidský přístup k foceným lidem... Samozřejmě, že soukromí ctím... Proto dilema nespatřuji v saqmotné otázce zda fotit, ale jak se zachovat k focenému objektu tak, abych ho neurazil, neponížil, nepohoršil... co jak se ještě může cítit a přitom abych zachitil atmosféru momentu takovou, jaká skutečně je. K tomu předcházející rozmluva, či dotaz na dovolení málokdy přizpívá. A dotaz až posléze může být už opožděný... Umím si představit, jak zachytím supr moment nějakého skvělého "bouchače", a taky si umím představit, co mu může blesknout hlavou a jak mi omlátí SLR o hlavu i s 200 sklem dřív, než řeknu "á". Děkuji... nechci... Prostě nevidím problém v tom zda fotit, ale jak se k objektu zachovat před, případně po.
Vlasti, nemyslím, že by se Carloss navážel do Tebe a chtěl Ti nadat do pokrytců........ možná to vidíte každý malounko jinak, ale myslím, že váš pohled se liší jen v určitých detailech...
Osobně jsem tak nějak mezi těmito dvěma názory....... na jednu stranu považuji za důležité chránit soukromí a důstojnost každého člověka..... Na druhou stranu /např. po svých zkušenostech s postiženými dětmi a jejich rodinami/ cítím jako velmi velmi důležité o některých věcech hovořit a "ukazovat" je ostatním, kteří o nich třeba nemají nejmenší tušení - a to, právě proto, že vždy byly z těch či oněch důvodů tabu....
Takže v podstatě se asi dost přikláním k tomu, co napsal Carloss: "Otázka tedy není jestli fotit, či nikoli, ale jak to udělat tak, aby to bylo etické a přitom to nenarušilo momentální atmosféru z důvodů autentičnosti. A to vyžaduje více lidskosti...."
děkuji Carlossi Vlasákovi, že mě učí lidskosti... dodnes jsem totiž byla jen a jen pokrytcem... nyní jdu tedy do sebe... učinit ze sebe lepší bytost...
Vidíš.. A o tom to je.. O té poslední větě.. jak s tím naložíme. Ale abychom mohli něco dělat, byť si jen vytvořit názor, je potřeba to vidět, byť jen zprostředkovaně. A to nám umožňuje mimo jiné právě fotografie.
Otázka tedy není jestli fotit, či nikoli, ale jak to udělat tak, aby to bylo etické a přitom to nenarušilo momentální atmosféru z důvodů autentičnosti. A to vyžaduje více lidskosti, než "pouhé" zařeknutí se, že to, či ono fotit nebudu (a pokrytecky to svádět na etiku).
Súhlasím s Vlastou. Sú situácie, v ktorých nie je etické ani slušné fotiť. Napríklad aj tí umierajúci. A sú fotky, ktoré nie je vhodné ukazovať hocikomu.
A na tú etickú otázku sa dá pozrieť aj takto: autorka má od toho dedka zaujímavý záber a pozornosť publika. Čo ten pán dostal na oplátku? My všetci máme zážitok, skúsenosť alebo pobavenie. Ako mu to vrátime?
Vlasti, To je to, o čem tu mluvím... Není otázkou, zda fotit.. Realita je realita a proč před ní zavírat oči (schovávat foťák)? Je to jen v nás samotných, ty zábrany a dilemata...
Vážení komentátoři, nejsem skleněná panenka, dělám takovou práci, že přicházím do kontaktu i s lidmi doslova na smrtelné posteli. Takže bych vás tady mohla dojímat fotkami třeba z léčebny dlouhodobě nemocných, jak tam ti stařečci odevzdaně leží... nikdy to ale neudělám, nevytáhnu na ně foťák.. ctím totiž jejich důstojnost a právo na soukromí. Samozřejmě má každý právo fotit si co chce, ale já mám zas právo říkat, že mi to přijde neetické. Howgh.
Berenika> Víš.. já jsem zase otázku položil tak, jestli je lepší narušit atmosféru nějakým tím dotazem (třeba jen na příběh, bo na dovolení) a pak fotit, bo vyfotit obraz tak, jak skutečně je a pak následně si třeba popovídat.
To že i takový je život kolem nás a je součástí naší společnosti, o tom nejspíš debatovat ani netřeba. Víme to všichni, všichni to i vidíme, jen někteří si to nechtějí připustit.
Vlasta Fišarová: ale tohle je život kolem nás. Nedávno tady byla fotka v Auswitzu (vyfocená budová s ostnatým drátem a dramatickým nebem) a taky tak byla debata o tom jestli je to etické. Přitom tam chodí davy turistů a místo blejskají o 106.
Já osobně nevidím rozdíl jestli někdo prezentuje "úlovky" jako je tento bezdomovec na fotoserveru nebo v nějakých cestovatelských časopisech typu Nat.Geographic, či Lidé a Země. Myslím, že efekt je úplně stejnej. Ať ten či onen fotograv chce předvést svůj úlovek.(na to dobře poukazuje M.Moravčík - viz.níže) Každý si z toho může vzít co chce. Někdo se zasměje, někdo se třeba zamyslí nad tím jak bídně někteří lidé žijou. A je jedno kde ta fotka je uveřejněná.
Vidím jako docela velký rozdíl, když fotí zkušený dokumentarista s nějakým humanistickým posláním (upozornění na problém atd.) než když amatér typu kytička-včelička-hrad si cvakne chudáka na ulici a my - co jsme na jiným stupínku společenské hieararchie (předpokládám podle napojení na internet) tady ve svém hezkém soukromí a s plnými žaludky debatíme o tom, jestli pozadí rozpatlat ve fotošopu nebo ne... je mi docela stydno za takového "úlovky" a jejich předvádění na fotoserverech.
teď jsem se náhodou vrátila a začetla se do téhle debaty....... Nevím, možná to vidím malounko jinak než Vlasta a jiní... ale třeba nemám pravdu.
Kdybych takovéhohle člověka potkala, a měla tu odvahu, vyfotím si jej také. A nebude to touha po senzaci, nebudu ho předhazovat jako kuriozitu.... Bude to pro mě další zvláštní střípek, dalšího lidského života - v tomto případě jistě hodně zašmodrchaného...
A co se týče otázky jak by se cítil, kdyby věděl, ..atd.... Pokud už bych se rozhodla ho fotit, pokusila bych se s ním nejprve mluvit... chtěla bych znát jeho příběh... a o foto bych ho poprosila.....
Zdeněk Adamec: Vlasta píše: "... ako by sa ten človek cítil ...", keby vedel, že si tu jeho obývačku bydeme predhadzovať ako kuriozitu a nebodaj ho ešte ľutovať.
Mimochodom, zoznam tých, ktorým dokumentárne foto biedy pomáha, začína vydavateľmi médií, niekde v strede sú novinári a fotografi a títo ľudia, ktorých sa to týka, sú v tom zozname celkom na konci...
Vlasta Fišarová: to snad nemyslíš vážně? Pokud by na to každej nahlížel stejně, tak nikde nebude vidět bída ani obyčejný život kdekoliv na světě. To už dělávali komunisti, že všechno špatné schovali , aby to nebylo na očích. A je etické fotit zvířata, a ty jsou v opravdové ZOO? A dávaj k uveřejnění souhlas?
Tento pán v žiadnom prípade nie je bezdomovec. Jeho dom sa dá dokonca zamknúť a mal by požívať domovú ochranu podľa zákona. Je samozrejme možné fotiť teleobjektívom scénky z jedného paneláka do okien naproti, ale považujeme to za slušné? A pri uverejňovaných fotkách by mal byť aj súhlas modelu.
Jistě k tomu náleží i otázka, má-li se fotograf fotografovaného objektu ptáti, bo nemá-li. Může to pokazit autentičnost, ale taky nemusí. Taky dilema... Aspoň já podobné fotografie nedělám, ptz jsem jednak málo "drzý", jednak by to pak už asi nebylo ono...
Vlasta fišerová zde nastolila dobrou otázku :-) Možná by nebylo od věci podebatovat na tema jak se cítí fotografovaný objekt. Jak se cítí fotograf fotografující bezdomovce, jak se cítí fotograf fotografující bezdomovce a uvědomující si pocity fotografovaného bezdomovce, který se může cítit jako zvíře v Zoo ale taky ne může se cítit i nějak jinak :-) . Dále by se to dalo rozvinout, jak by se cítil fotograf, který hodnotí fotografii na které je vyfotografovaný bezdomovec atd . :-) ponechávám k obecné diskusi :-) bude-li teda nějaká :-)
Komentáře (62)
Osobně jsem tak nějak mezi těmito dvěma názory....... na jednu stranu považuji za důležité chránit soukromí a důstojnost každého člověka..... Na druhou stranu /např. po svých zkušenostech s postiženými dětmi a jejich rodinami/ cítím jako velmi velmi důležité o některých věcech hovořit a "ukazovat" je ostatním, kteří o nich třeba nemají nejmenší tušení - a to, právě proto, že vždy byly z těch či oněch důvodů tabu....
Takže v podstatě se asi dost přikláním k tomu, co napsal Carloss: "Otázka tedy není jestli fotit, či nikoli, ale jak to udělat tak, aby to bylo etické a přitom to nenarušilo momentální atmosféru z důvodů autentičnosti. A to vyžaduje více lidskosti...."
Otázka tedy není jestli fotit, či nikoli, ale jak to udělat tak, aby to bylo etické a přitom to nenarušilo momentální atmosféru z důvodů autentičnosti. A to vyžaduje více lidskosti, než "pouhé" zařeknutí se, že to, či ono fotit nebudu (a pokrytecky to svádět na etiku).
A na tú etickú otázku sa dá pozrieť aj takto: autorka má od toho dedka zaujímavý záber a pozornosť publika. Čo ten pán dostal na oplátku? My všetci máme zážitok, skúsenosť alebo pobavenie. Ako mu to vrátime?
Berenika> Víš.. já jsem zase otázku položil tak, jestli je lepší narušit atmosféru nějakým tím dotazem (třeba jen na příběh, bo na dovolení) a pak fotit, bo vyfotit obraz tak, jak skutečně je a pak následně si třeba popovídat.
To že i takový je život kolem nás a je součástí naší společnosti, o tom nejspíš debatovat ani netřeba. Víme to všichni, všichni to i vidíme, jen někteří si to nechtějí připustit.
Já osobně nevidím rozdíl jestli někdo prezentuje "úlovky" jako je tento bezdomovec na fotoserveru nebo v nějakých cestovatelských časopisech typu Nat.Geographic, či Lidé a Země. Myslím, že efekt je úplně stejnej. Ať ten či onen fotograv chce předvést svůj úlovek.(na to dobře poukazuje M.Moravčík - viz.níže) Každý si z toho může vzít co chce. Někdo se zasměje, někdo se třeba zamyslí nad tím jak bídně někteří lidé žijou. A je jedno kde ta fotka je uveřejněná.
Kdybych takovéhohle člověka potkala, a měla tu odvahu, vyfotím si jej také. A nebude to touha po senzaci, nebudu ho předhazovat jako kuriozitu.... Bude to pro mě další zvláštní střípek, dalšího lidského života - v tomto případě jistě hodně zašmodrchaného...
A co se týče otázky jak by se cítil, kdyby věděl, ..atd.... Pokud už bych se rozhodla ho fotit, pokusila bych se s ním nejprve mluvit... chtěla bych znát jeho příběh... a o foto bych ho poprosila.....
A zvieratá v ZOO sú na tom rovnako...
Mimochodom, zoznam tých, ktorým dokumentárne foto biedy pomáha, začína vydavateľmi médií, niekde v strede sú novinári a fotografi a títo ľudia, ktorých sa to týka, sú v tom zozname celkom na konci...