Začátečnická opomenutí

První konfrontace fotografa-začátečníka s širším diváckým ohlasem je
často velmi bolestná. Jeho snímky, které zatím hladce procházely autocenzurou a
nad kterými rodina i kolegové v práci pochvalně mručí, jsou náhle terčem
zásadní kritiky, zvlášť v případě internetových serverů velmi nelítostné.
Autor je zmaten, naplňuje ho silný pocit zneuznání, objevuje se mu jeden zavilý nepřítel za druhým, podezírá okolí ze spiknutí atd.

A to všechno zbytečně. Fotografovat pro cizí oči je prostě něco jiného.
Pokusil jsem se sepsat několik kritických míst, které jsou častým důvodem
stresujících situací, samozřejmě ze svého pohledu a bez jakýchkoli záruk
úplnosti. Nejde rozhodně o návod na skvělé a úspěšné fotky, a také musím
přiznat, že žádná z uvedených chyb nedokáže zabránit vzniku výborné fotografie,
když pámbu dopustí. Ale statistika je přesto na mojí
straně a plní mě nadějí, že to nepíšu zbytečně.

Jaké jsou tedy podle mě nejčastější začátečnické chyby?

Nejasný záměr

neboli chci fotit, ale nevím ani co, ani proč. Někdy chce fotograf opravdu
jen naslouchat fascinujícímu zvuku závěrky, někdy třeba podlehne nejasnému
uspokojení ze sledované scény, ale vždy zmáčkne spoušť dříve, než si uvědomí,
co vlastně chce fotkou ukázat. Ještě méně se stará o to, pro koho má
vzniklý snímek představovat hodnotu a jak tedy zajistit, aby nebyla
záporná. Stále opakovanými příklady zakrnělého záměru (a samozřejmě i produktem
nudy) jsou nahodilé fotografie věcí, které jsou v okamžiku zobrazovacího
záchvatu právě po ruce, počítačových klávesnic, mobilů, hodinek atd. Příklady
totální neujasněnosti ale nechybí ani v zavedených žánrech jako je
portrét, krajina nebo akt. Často se za záměr převléká snaha prostě napodobit
úspěšného tvůrce, což je ovšem pošetilé (viz dále).

U fotografie jako skoro u všech sdělení lze rozlišit obsah (tj. co
fotografujeme) a formu (jakým způsobem to na fotografii předvádíme).
Obsah je odpovědí na otázku „co“, forma na otázku „jak“ a na obě otázky se nám
bude lépe odpovídat, budeme-li alespoň tušit proč (a nejlíp i pro
koho) že to vlastně fotíme. Můžeme si vzpomenout na fotografy profesionály,
kteří v tomto bodě musí mít jasno vždycky, jinak jsou bez práce.

Poznámka: I focení s nejasným záměrem, dokonce i cvakání úplně
nazdařbůh, může občas přinést použitelné nebo dokonce výborné fotky, to vůbec
nepopírám. Jenže v rukách začátečníků to bůhví proč většinou nefunguje.

Nereálný záměr

neboli existují věci a situace, které se nám naživo
líbí, ale dobře vyfotit prostě nejdou. Typicky to jsou situace s mnoha
centry dění, mrňavé objekty rozprášené v  nepřehledném prostoru anebo
třeba jinak přijatelné scény, ale velmi nevhodné světelně. Naše oko (tedy spíš
mozek) takové situace bez problémů rozkóduje
a rušivé momenty potlačí, ale bohužel jen tehdy, jsme-li přímo na místě. Při
pohledu na snímek, i když vyfocený z totožného místa a úhlu, veškerá
podpora našeho vrozeného SW selže, divák je zklamán a
nechápe, proč ke snímku došlo. Zvlášť záludné jsou v tomhle směru vjemy mimovizuální, tedy když se na našem nadšení podílí třeba
vůně rozkvetlé louky (nebo guláše), případně zvuk koncertující kapely. Pokud je
ten vjem pro naši náladu podstatný a my neprovedeme úspěšný pokus převést ho na
něco fotografovatelného (třeba u té vůně je to celkem
kumšt), řítíme se do neúspěchu.

Přeceňování objektu

neboli fotografie krásných věcí vůbec nemusí být krásné. Například žádná
žena není tak hezká, aby její snímek nemohl dopadnout rozpačitě, a samozřejmě
platí i opak, nikdy vás při osobním setkání nenapadlo „tahle mrňavá nenápadná holka
má být ta oslnivá bohyně z obálky“? Nemá smysl si nalhávat, že přitažlivost
objektu nemá na úspěch fotografie vliv, přinejmenším u naivnější části diváctva
může být rozhodující, ale nikdy není jediným faktorem a velmi zajímavě se
naopak dají vyfotit i scény a předměty na pohled všední – tím spíš, že bývá
daleko snazší si k jejich fotografování vytvořit příležitost, naučit se
dívat a podvědomě zvládat techniku. A takto natrénováni jistě nepropasete svou
šanci, až vám u domu zastaví anglická královna a bude poptávat vodu do
chladiče.

Nepochopení pozice
diváka

zejména možností, které ke vnímání a pochopení snímku má bez dalších
znalostí (což těsně souvisí s nereálným záměrem). Kdykoli fotografujete,
vznikají nejméně tři pohledy: Přímý pohled na scénu, jak ji vidíte přímo svýma
očima, potom váš autorský pohled na vlastní fotografii, při kterém máte k
dispozici vše, co o objektu a okolnostech jeho fotografování víte, a nakonec
divácký pohled na tutéž fotografii, který musí vystačit jen s tím, co na
ní doopravdy vidět je (raději předpokládáme, že divák fotografovaný objekt ani
jeho prostředí většinou nezná). Rozdíly mezi těmito třemi pohledy, ale hlavně
mezi dvojkou a trojkou, jsou obrovské, a pokud si je autor neuvědomí, čeká ho
řada zklamání.

Můžete-li si to dovolit, doporučuji počkat, až se vám zážitek z focení
vykouří z hlavy a kouknout se na fotku třeba po několika měsících, jakoby
cizíma očima. Opravdu je ještě tak úchvatná?

Neznalost a
podceňování pravidel

Především těch kompozičních. Přijatelné a opticky příjemné uspořádání
předmětů, linií a ploch na snímku podléhá určitým pravidlům, která neurčuje ani
móda ani žádná protivná normalizační instituce, ale které vychází
z fyziologie vnímání, tedy ze způsobu jakým si naše oko a hlavně mozek
poradí s dvourozměrnou grafickou informací.

Nejčastější kompoziční chybou je asi podvědomé preferování středu fotografie
pro umístění hlavního objektu, horizontu, svislé dělící linie atd. Svádí
k němu i řešení hledáčků, kde je střed skoro vždycky nějak zdůrazněný,
třeba zaostřovacími body. Přitom jde většinou o tu nejhorší, nejnudnější možnost.
Další rozšířenou chybou může být třeba přehlédnutí překomplikovaného pozadí
nebo vůbec nadbytku objektů na scéně (o tom dále), zvlášť když se na fotografii
začnou zábavně prorůstat.

Samozřejmě, jak píšu dál, pravidla zdaleka nejsou nepřekročitelná a
vyskytuje se dost fotek, které ze své nepředpisovosti
úspěšně těží, ale začátečník udělá nejlépe, když se tomuhle směru na nějakou
dobu vyhne.

Přeceňování
pravidel

neboli dobré fotky také nevzniknou slepým následováním jakékoli příručky,
dogmatickým uplatňováním zlatého řezu, třetinového dělení, diagonály nebo
spirály. Jak jsem nakousl u předchozího bodu, i ty nejlepší fotky často
vznikají (dokonce celkem pravidelně) vědomým ignorováním pravidel, což jim
zajišťuje výjimečnost a úspěch, ovšem ne automaticky, ale v rámci záměru, který
tento zdánlivý „výpadek“ využije a buď ho prodá za výhodu anebo bohatě nahradí
jinak.

Nevhodné světlo

základní a velmi častá chyba. U světla musíme vnímat daleko více vlastností,
než množství zaručující nerozhýbanou expozici. Důležitější je směr,
charakteristika ve smyslu ostré - rozptýlené, u barevných fotografií samozřejmě
barva a úplně vždycky je nutné hlídat rozdíly v osvětlení tmavých a
světlých míst, tedy kontrast scény a zejména jejích nejdůležitějších míst. Ten
je pro úspěch snímku často rozhodující. Malý kontrast nám zajistí fotky
nevýrazně šedé a nudné (protože oko má kontrast rádo), ale přehnaný kontrast
(což je horší případ) způsobí výpadek kresby v nejhlubších stínech nebo
v nejsvětlejších partiích – obojí chceme opravdu málokdy, to druhé je
nápadnější a bohužel neopravitelné (populární „přepal“). V této oblasti
stále zaostává digitální fotografie za (negativním) filmem a majitelé digitálů by tedy měli kontrast
hlídat o něco pečlivěji.

Od světla se ale většinou chce víc, než aby divák na fotce rozeznal, co jste
vlastně fotili. Dobré světlo dovede také naznačit další vlastnosti
fotografovaných objektů, které z dvourozměrné fotky nemůžeme vnímat přímo
– třeba jejich třírozměrnou podobu, rozmístění v prostoru, charakter jejich povrchu, 
vzdálenost… A půjdeme-li ještě dál, světlo mívá rozhodující vliv na atmosféru
snímku, jeho náladu, může zásadně změnit jeho celkové vyznění. Myslím, že jsem
snesl dostatek důvodů, proč světlo při focení neignorovat.

Vzhledem k tomu, že tu nemám prostor ani na základní návod k umělému
svícení, ponechám zájemce o ně svému osudu (lépe jiným zdrojům) a velmi stručně
se zmíním jen o tom, jak špatně fotit při světle přirozeném, tedy slunečním.

Nejčastější začátečnickou chybou spojenou se světlem je asi fotografování
v čase kolem poledne s hlubokými krátkými stíny jdoucími přímo
k zemi. Pro portrét je to dokonalý zabiják a kompromisní šanci na záchranu
vám dá jen citlivě (!) dávkované přiblesknutí do
stínů. Ani fotografie se sluncem v zádech nedopadají dobře, vznikají sice
barevně věrné, ale velmi ploché snímky s  potlačenou prostorovou
představou a potlačeným vykreslením povrchů. Obdobou tohoto nedopatření je i
použití vestavěných blesků, které svítí ve směru optické osy objektivu a
produkují také neuvěřitelně ploché snímky, navíc vybavené ošklivým konturujícím
stínem.

Velmi vděčné je naopak šikmé boční slunce s delšími stíny,
v ideálním případě doplněné odrazem od mraků, které ty stíny trochu
prosvítí (tedy ne šmolkově bezmračná obloha). Zatažená obloha není úplně marná,
naopak, jen většinou musíme počítat s dodatečným zdvihem kontrastu při
úpravách. Riskantní je přímé protisvětlo, při kterém může snadno vzniknout jak
velmi působivá fotka, tak naprostý zmetek (a jen málokdy něco mezi tím).

Přeceňování
techniky

neboli dražší foťák nefotí vždycky lépe. Hlavně
slepé spoléhání na automatiku v oblasti expozice, ostření (anebo vyrovnání
barvy světla) nemusí vést ani technicky k nejlepším výsledkům a samozřejmě už
vůbec nic neřeší v oblasti netechnické (výběru motivu, kompozice, atd...).

Je to jako u každého nástroje, i aparát jenom slouží ruce, která ho vede. Je
důležité uvědomit si meze, ve kterých technika pomáhá a je neméně důležité
zvládnout i ovládání vašeho více či méně ušlechtilého stroje.

Každý přístroj potřebuje nějak nastavit příslušná kolečka/ menu a i
nejostřejším objektivem se dají sériově produkovat neostré fotky, pokud si
fotograf neuvědomí, kam má ostřit a jak dlouhý čas bezpečně udrží. Bodové
měření expozice je výborná záležitost, pokud s ním umíte dobře zacházet,
jinak spolehlivý hrobník vašich fotek. Autofokus je
dobrý sluha pro poučené, ale velmi zlý pán pro začátečníka, který si rychle
všimne, že nejlíp mu to ostří na prostředku a od té doby tam bezmyšlenkovitě
nechává trčet všechny ostřené (tj. většinou hlavní) objekty. A těch příkladů by
se našlo daleko více.

Patří sem i samosebou špatný odhad vhodnosti
konkrétního vybavení na daný fotografický úkol. Žádné univerzální fotografické
přístroje (mimo inzerci ovšem) nejsou a jít s třímegovým digitálkem
na krajinu je stejně pošetilé, jako vyrazit s velkým formátem na živou
reportáž. Ještě tak nejvšestrannější nářadí je jednooká zrcadlovka
s přiměřeně dlouhou poličkou na objektivy (popř. s menším počtem profi zoomů v ceně nového auta), ale přesto je dost
oborů, kde jiný přístroj vyhoví lépe. Otázka je, zda o všestrannost vůbec
usilovat. Pokud jste už našli svoji fotografickou parketu, bude výběr přiměřené
výbavy daleko snazší, než v první fázi, kdy jste odhodláni fotit cokoli,
co včas neuteče. A pak můžete dost ušetřit.

Obecně se dá říct, že vliv techniky na výsledek se tradičně přeceňuje a v
poměrech internetového vystavování fotek velikosti pod půl megapixelu
(které by slušně vytištěné nezabraly ani plochu vizitky) to platí dvojnásob.

Špatné ovládání
techniky

trochu souvisí s předchozím bodem, i když špatně se dá zacházet samozřejmě s
technikou dobrou i mizernou. V době, kdy nastavovací menu digitálů
má desítky položek, se o úplný výčet příležitostí co kde zkazit ani nebudu
pokoušet. Zůstávají ale obecná a tradiční úskalí – jaký čas udržím z ruky, jaký
čas stačí na ostré vyfocení pohyblivého objektu, jaká clona mi zajistí
potřebnou hloubku ostrosti, plus problémy se zaostřením, měřením a kompenzací
expozice. Tyhle věci vám většinou vyjasní už manuál k aparátu a nadto existuje
spousta příruček, kde najdete příslušné informace vysvětlené na libovolném
stupni složitosti.

Chybí-li vám k učení trpělivost nebo čas, nastavte si prostě volič na
aparátu do polohy pro zelenáče, tj. označené na
voliči režimů zeleným bodem či foťáčkem. Pokud tam
nic takového nenajdete, aparát asi nebude pro vás a rychle se ho zbavte. A pak
už jen věřte ve svoji šťastnou hvězdu a mačkejte spoušť. Běžné snímky dopadnou
nejspíš dobře a příležitostí k těm neběžným se nejspíš budete muset vzdát.

Popravdě řečeno, ona ta zelená poloha má své kouzlo i pro fotografy zkušené.
Od jisté doby si důležité fotky na digi zopakuju
právě s tímhle nastavením. A už domů nikdy nepřinesu krajinu sejmutou
na ISO 1600 ani mrtvolné portréty focené venku, ale s nastavením žárovkové
barvy světla (všimněte si, že film vám takové věci prostě nedovolí).

Podcenění
následných úprav

někdy i jejich cílevědomé odmítání, občas podtržené hrdým sdělením „Bez
úprav“. Což má zřejmě znamenat, že Bůh dobře ví, jak má fotka vypadat a proto
jakýkoli zásah do ní po zmačknutí spouště je hřích. To je hluboké nepochopení,
nic takového, jako „přirozená“ nebo „čistá“ fotografie neexistuje a ve vašem foťáku také žádný fotobůh na výstupní
kontrole nesedí. Na převodu světelných paprsků do příslušných skvrn se vždycky podstatně
podílí uměle vytvořené systémy, ať je to podání optiky, charakteristiky filmů a
vývojek nebo převodní parametry čipů v digitálních přístrojích a
k tomu většinou ještě hromada software. To vše dohromady zvládne
automaticky transformovat na přijatelnou fotku jen určité rozpětí podmínek a
ten zbytek opravdu musíte upravit. A pod tím zbytkem si klidně představte
většinu.

Přecenění úprav

je druhým extrémem, vycházejícím z mylné představy, že stačí cokoli
kdekoli halabala cvaknout a umění z toho uděláme následně doma myší. Je
třeba si uvědomit, že působnost úprav je skoro vždy omezena jen na oblast formy
a nepostaví na nohy neduživý obsah (i když pravda, úprava může obsahu zásadním
způsobem pomoci, ke hvězdám i do hrobu). Je přitom samozřejmě jedno, jestli spoléháte
na úpravy v počítači nebo v temné komoře.

Zvláště počítačové editory většinou nabízí spoustu cest ke stejnému výsledku,
takže místo ctižádosti zvládnout opravdu celý Photoshop je rozumnější zaměřit
se na pár metod, které vedou spolehlivě k cíli a zbytek s lehkým srdcem
vypustit. Jinak vám hrozí nebezpečná nákaza – technické hračičkářství, které může
být pro vaše fotografické já osudné.

Opisování

Prakticky každý máme nějaké vzory a necháváme se jimi inspirovat. Je to
jeden z hlavních motorů vývoje a je úplně v pořádku, pokud se
inspirace projeví například v názoru, v postoji fotografa k výběru témat,
stylu atd. Ale otrocké přebírání cizích postupů hrozí infekcí klišé, které
fotku navenek připodobní stovkám jiných, většinou ale ke škodě její vlastní
hodnoty. Nanejvýš trapně pak vyzní pokusy o repliky cizích snímků, jsou-li
myšleny vážně (vsaďte se, že je dřív nebo později někdo pozná). Opisující
autoři sice mohou zažít krátkodobý příjemný pocit sounáležitosti s nějakou
obdivovanou autoritou, mohou i vzbudit obdiv nevědomých, ale fotograficky vzato
kráčejí ... nikam.

Po tom výčtu nedostatků přidám na závěr ještě dvě pozitivní rady:

Jděte blíž

Klíčová zásada ve vztahu ke kompozici. Velká část začátečníků zahrnuje do
snímku mnohem více objektů, než je třeba. Někdy jim v tom pomáhá i
hledáček, který u mnoha aparátů „pro jistotu“ zdaleka neukazuje všechno, co
bude na fotce (LCD displeje digitálů jsou ale většinou přesné).

Nejdřív si ujasněte, co doopravdy fotíte a všechno ostatní žeňte
z hledáčku nemilosrdně pryč. Co není nutné, je zbytečné a fotce škodí.
Někdy je k tomu použitelný zoom, ale změna stanoviště dává větší jistotu,
než extrémní ohniska, protože vás chrání před bizarní perspektivou (tedy pokud
vám zrovna o tu bizarnost nejde). Rozhodně se snažte pro začátek dávat hlavnímu
objektu (např. postavě) aspoň dvě třetiny celkového rozměru fotky (jistě jste
nepřehlédli, jak výhodné je k tomu něco jako hlavní objekt vůbec mít). A
také včas si otestujte, jaký kus plochy kolem okrajů vám hledáček
zatajuje.

… a moc u toho nepřemýšlejte

Jestli jsem ve vás vzbudil dojem, že je třeba naučit se nadpisy
tohohle článku zpaměti, mumlat si je s prstem na spoušti dokola jako
mantru a že každý námět musíte analyzovat se zkrabaceným čelem, asi jsem to
napsal špatně. Foťte. Focení je hra!

Článek vyjadřuje osobní stanovisko autora, který nijak neaspiruje na
ztotožnění s názorem kompletního čtenářstva. Tím radostněji však přivítá
každý jednotlivý případ.